zavinění

A) trestní právo vnitřní (psychický) vztah člověka k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem; b) občanské právo, vnitřní vztah ke způsobení škody. Zavinění je budováno na složce vědění a složce vůle. Podle zastoupení těchto složek v jednání člověka jsou v trestním právu rozlišovány tyto formy zavinění: 1. úmysl a) přímý; jednající chtěl svým jednáním způsobit následek závažný z hlediska trestního práva nebo škodu; b) eventuální (nepřímý); jednající nechtěl způsobit nepříznivý následek, ale pro případ, že jej způsobí, byl s ním srozuměn; 2. nedbalost a) vědomá; jednající nechtěl způsobit nepříznivý následek, avšak věděl, že jej způsobit může, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí; b) nevědomá; jednající nechtěl způsobit nepříznivý následek, ani nevěděl, že jej způsobit může, ačkoliv to vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Zavinění je nezbytnou podmínkou trestní odpovědnosti – čin nezaviněný není trestný. Zaviněná jednání rozlišuje také správní a pracovní právo. Podle občanského práva může někdy odpovídat za škodu také osoba, která ji způsobila nezaviněně (tzv. objektivní odpovědnost).