Vladimír Burda



*25.1.1934 – †1970, český překladatel, publicista, kritik a básník, jehož poezie se pohybuje v prostoru mezi literaturou a výtvarným uměním, je jednou z polozapomenutých a nedoceněných osobností progresivních uměleckých směrů 60. let. Svazek Lyrické minimum, který postupuje chronologicky od Burdových prvních, tradičnějších a dekadentně pojatých sbírek (Večerní Praha, 1956) a experimentálně laděné, barevné a destruované vizuální poezie (Typogramy, 1963), přes absurdní textové events a verbální návody (Akční aiody, 1966), až k zcela minimalisticky redukovaným realizacím (Bílé básně, 1966), nabízí poprvé možnost celkově rekonstruovat autorův básnický vývoj. Jeho básně byly až do dnešní doby roztroušeny po časopisech (Literární noviny, Dialog, Plamen, Iniciály a Revue K) a knižních antologiích (nejrozsáhlejší výběr je součástí knihy Vrh kostek). Burdovo sebrané básnické dílo, ohraničené roky 1956 až 1969, připomíná svou grafickou úpravou (i obálkou) luxusně pojatý samizdat, možná i proto, že je založeno hlavně na reprintu typografických předloh jeho strojopisných sbírek. Burdova osobitá práce s psacím strojem a snaha o využití výtvarných kvalit strojopisu vyvrcholily v jeho snad nejoriginálnějším postupu, v tzv. typofrotáži, kde uplatnil lyrickou charakteristiku neurčitých obrysů písma. Typofrotáže podle autora vznikaly "třením umrtveného písmene tak, že stroj nejprve znehybníme zmáčknutím tlačítka přemykače, poté stlačíme libovolnou klapku klávesnice a vertikálním pohybem tlačítka přemykače třeme zvolený typ o plochu papíru". Slovní rytmické kompozice se následně vyvinuly v prostorové organizace slov, v nichž se Burda vrátil k vlastnímu sémantickému obsahu: "slovobrazy" tak nechávají písmeno "o" stoupat směrem vzhůru ze slova "balón", z "bomby" naopak "o" padá prudce dolů, a zmnožené vytváří "otvory". Hotové realizace pak Burda nalepoval na barevné papírové kartičky a skládal do složitějších kompozic (Slovobraz, Závěsné básně, 1965). V knize se také objevuje několik dochovaných "předmětných" básní, jež v sobě obsahují fragmenty nalepených reprodukcí ("typokoláž") či skutečných předmětů (například obal od kinedrylu invenčně zkombinovaný s větou "Kde je má malá krabička?"). Burdova neustálá touha po experimentování pochází zřejmě již z doby studií, kdy byl jako anglista "poměrně dobře informován o práci a estetice americké skupiny Fluxus. S tímto radikálním hnutím, jež na mezinárodní úrovni působilo od počátku 60. let do konce 70. let, souvisejí klíčové pojmy umění jako happening, performance a event. Toto hnutí nechtělo být nijak pevnou organizací, ale otevřenou uměleckou skupinou, která považovala za svého člena každého kdekoliv na světě, kdo se pod devízou "celý náš život je umění" snažil především o překračování limitů, narušování stereotypů a tradic ve společnosti – ve smyslu Burdova hesla: "!! Kdo nepíše poezii ať nejí a nemůže se jít vysrat !!". Svou otevřeností k výrazovým prostředkům a intermediálním propojením uměleckých aktivit nejrůznějšího charakteru se hnutí Fluxus zasloužilo o výrazný posun významu vzniku a trvání uměleckého díla, role autora i jeho vnímatele. Snad je možné říci, že Burda jako jeden z prvních u nás, právě pod vlivem básníků z tohoto okruhu, své texty, realizované nejednou na souborech kartiček, důsledně minimalizoval. K jeho repertoáru neodmyslitelně patřily také slovní návody k uskutečnění absurdních akcí typu "Vejdi kamkoli současně zleva i zprava!", "Cokoli rozstřihni na dvě stejné poloviny. Menší polovinou úplně překryj větší polovinu!" nebo "Zahvízdej čtverec!", které zásadně souvisejí s autorovým zájmem nejen o vizuální poezii, ale o všechny další nekonformní umělecké pokusy. Podobně výrazně se Burdův obdiv k Fluxu a jeho představitelům projevil v básnickém cyklu Malíř a model z roku 1968, ve kterém prezentoval objev amerického básníka Emmetta Williamse. Burdova neohraničená fantazie postoupila nejdále v poslední sbírce, datované rokem 1969. Samotný název id. surracionální poezie (elementy) představuje téměř nerozluštitelný koncept cyklu a podobně i text klade na čtenáře zcela jiný nárok: na jednotlivých kartičkách se opakují šipky, energicky kreslené tužkou, a prostorotvorné linie s tajuplnými hesly, připomínajícími umělý metajazyk. Zájem o podstatu jazyka doprovází koneckonců Burdovu tvorbu po celý jeho krátký život, jak dokládají pokusy s grafickým využitím písmen v pozoruhodné sbírce Minipoezie z roku 1967, která stojí na pomezí neslovní vizuální realizace a aktivního kresebného záznamu, v nichž se jednotlivá písmena abecedy stávají součástí nečekaně hravých kompozic. Burda byl velmi provokativní, jak dokazuje například báseň o pozici české kultury. A nebyl jediný, kdo tehdy s ustálenou mytizací nadřazenosti českého umění polemizoval, ačkoliv možnost tuto situaci zásadně změnit byla mizivá.

Datum vytvoření: 15. 5. 2007
Datum aktualizace: 15. 5. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: Křižovatka.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: