vietnamské výtvarné umění



Po období neolitických kultur a dongsonské kultury (nálezy bronzových předmětů, hlavně typických bubnů) se vietnamské výtvarné umění rozvíjelo v 1. tisíciletí v severním Vietnamu pod čínským vlivem, v oblasti delty Mekongu v rámci khmerského státu a ve střední části se paralelně s khmerským uměním formovalo v 7.–10. století umění státu Čampa (chrámové komplexy s hinduistickými svatyněmi typu kalanů s čtvercovou celou a masivní stupňovitou střechou ve tvaru jehlanu, inspirované indickou architekturou a plastikou). Současně se v architektuře vyvíjel druhý slohový proud – sinovietnamský, vycházející z domácích tradic, pro nějž je charakteristický soulad architektury s přírodním prostředím, dekorativnost, použití dřeva jako stavebního materiálu, typické prohnutí konců střech vzhůru. V provinciích se budovaly hlavně pagody, vznikaly též mostní stavby (obloukový most s dtevěnou střechou v Sai-Bonu u Hanoje). Od 13. století se rozvíjela vlastní forma buddhistioké architektury a sochařství a sílily čínské vlivy, k rozvoji plastiky docházelo od období dynastií Li a Tran (viz též Dai Viet) ve 12.–13. století (socha bohyně Quan-am z pagody Ninh-phuc v provincii Habac v severním Vietnamu, 15. století), později sílily v sochařství realistické až naturalistické tendence (plastiky v pagodě Tay-phuong, Velká Hanoj, 15.–17. století). Malířství rozvíjelo tradici lakových obrazů a akvarelů na hedvábí (portrét básníka Nguyen-Traie). V dalších stoletích se těžiště vietnamského výtvarného umění přeneslo do uměleckého řemesla (lukařství, keramika – kameninové nebo fajánsové glazované nádoby s dekorem malovaným štětcovou technikou, figurální keramika, řezba, lidový tisk a knižní deskatisk). Po období roztříštěnosti a vnitřních bojů došlo po sjednocení země v 19. století k rozvoji architektury (paláce, chrámy, císařské hrob Hue, Hanoj), v pevnostní architektuře se uplatňovali francouzští architekti. V koloniálním období došlo k evropeizaci velkých měst (Hanoj, Saigon) a převládal historizující koloniální styl. Těžištěm rozvoje vietnamského výtvarného umění bylo malířství a lukařství (zvláště romantické krajiny), vlivem umělecké školy v Hanoji pronikaly do vietnamského výtvarného umění i evropské umělecké techniky (olejomalba, To-ngooVan, *1906 – †1954). V moderním malířství (průkopník moderní malby na hedvábí Nguyen-phan-Chanh, *1892 – †1984) a lakařství převažují témata z osvobozeneckých bojů, každodenního života a krajiny i portréty. Podobně se rozvíjí i sochařství, v grafice zvláště knižní grafika a plakát. Vysoké úrovně dosahuje umělecké řemeslo (perleťové inkrustace nábytku).

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 19. 3. 2007
Autor: -red-

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: