trvání

Latinsky duratio – časový interval vztažený k průběhu děje. V určitém kontextu bývá totožné s časem nebo věčností. Pojem trvání vstoupil do filozofické literatury ve vrcholné scholastice: u Tomáše Akvinského je trvání určením bytí, pokud je bytí vztaženo k nějaké možné míře (mensura). Do trvání jako druhového pojmu patří tři stupně bytí: jejich mírou je čas (tempus), věk (aewm) a věčnost (aeternitas). Bytí je tak u Tomáše Akvinského zaměnitelné s trváním. U J. Viklefa je trvání celkový časový rozměr čas přesahující, vlastní bytí v celku. Podle F. Suáreze, který tu navazuje na J. Dunse Scota a V. Occama, není mezi duratio a existentia (existencí) reálný, nýbrž pouze pojmový rozdíl. Suárez rozlišoval také reálné trvání od trvání imaginárního, spjatého s představou absolutního času. Tyto koncepce přežívají i u R. Descarta, B. Spinozy a J. Locka: trvání znamená setrvání věci v její existenci. Podobně chápe trvání také I. Kant. Nový význam získal pojem trvání u H. Bergsona (durée): skutečnost života a prožitku je nadřazena veškeré ostatní skutečnosti, jí nepřísluší měřitelnost a prostorovost, nepodléhá kauzální determinanci. Formou této původní skutečnosti je čisté, pravé reálné trvání.