tisk z hloubky



Grafická technika, o málo mladší než tisk z výšky (vznik cca 16. století). Její podstata spočívá v tom, že tisknou linie nebo plochy, které jsou mechanicky či chemicky vyhloubeny do měděné, zinkové nebo plastové desky. Do takto vzniklých prohlubní se vtírá tiskařská barva, zatímco ostatní povrch se od nanesené barvy očistí. Velkým tlakem je papír při tisku vmáčknut do rýh v desce a přejímá barvu. Grafické listy vzniklé touto technikou mají měkce odstupňované tóny a jejich charakter lze ovlivnit i způsobem vetření barvy. Štočky zpracované mechanicky bývají souhrnně označeny jako rytiny: mědiryt, oceloryt, suchá jehla, mezzotinta, svým postupem je podobná i puncovaná rytina, při níž se používají razidla. Štočky zpracované chemicky jsou označovány jako lepty (čárový lept, akvatinta, měkký kryt). K vytvoření vyhloubených míst se používají leptadla, např. kyselina dusičná nebo chlorid železitý. Aby se ochránila místa, kam leptadlo nemá přijít, je štoček (měděná, zinková deska) pokryta směsí asfaltu, vosku a parafínu, tzv. krytem. Mezi umělce vynikající v metodě tisku z hloubky najdeme např. Michelangela Buonarotti (mědirytiny), Rembrandta (lepty), Václava Hollara (lepty, mědirytiny), mezi moderními Josefa Leislera (lepty), Cyrila Boudu, Jiřího Švengsbíra (kovorytiny), Františka Tichého (suchá jehla), Otu Janečka (suchá jehla) ad.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 24. 6. 2003
Autor: -red-

Odkazující hesla: leptací kyselina, retrusáž, tečkovací technika.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: