templáři

Nejstarší rytířský řád, původně nevelká skupina francouzských rytířů, kterou roku 1119 shromáždil Hugues de Payns (†1136) k ochraně poutníků do Palestiny. Název je odvozen od jejich sídla u Šalomounova chrámu (templu) v Jeruzalémě. Roku 1128 byl schválen koncilem v Troyes, vyvíjel se pod patronací Bernarda z Clairvaux; hlavním úkolem byl boj proti „nevěřícím“. Přízeň panovníků a rozsáhlé statky na území křižáckých států i v Evropě umožnily řádu již od poloviny 12. století provádět rozsáhlé finanční operace; řád se stal vyhledávaným bankéřem 13. století. Po roce 1230 se templáři usídlili i na území českého státu. Po pádu Akkonu v roce 1291 ztratil řád své pozice v Palestině. Konflikt s francouzský králem Filipem IV. Sličným vedl v roce 1307 na základě vykonstruovaných obvinění z kacířství k uvěznění všech templářů na území Francie a v konečném důsledku ke zrušení řádu v roce 1312 papežem Klimentem V. na koncilu ve Vienne (poslední velmistr řádu J. de Molay, původně odsouzený k doživotnímu žaláři, byl po odvolání vynucených výpovědí v roce 1314 na příkaz francouzského krále upálen). S výjimkou Portugalska, kde došlo pod ochranou panovníka k transformaci tamní řádové větve v tzv. řád Kristův (roku 1319 byl potvrzen papežem) a Valencie (montéský řád), přešel rozhodnutím koncilu ve Vienne majetek templářů na johanity, v praxi zůstala většina majetku templářů v rukou světských feudálů (nejvíce se obohatil francouzský král).