systémové metody výzkumu

Směr v metodologii vědeckého výzkumu i společenské praxi, založený na přístupu ke zkoumaným objektům jako systémům. Výzkum se zaměřuje na odhalování celostnosti objektu, na odkrývání rozmanitých typů vztahů a závislostí uvnitř objektu a převádění získaných poznatků do jednotného vědeckého obrazu předmětu. Zásady systémových metod výzkumu se uplatňují v biologii, ekologii, psychologii, kybernetice, technice, ekonomii, v řízení ap. Pro pochopení systému má velký význam metoda postupu od abstraktního ke konkrétnímu. Při systémovém výzkumu se analyzovaný objekt posuzuje jako určitá množina prvků, jejichž vzájemné sepětí podmiňuje celkové vlastnosti systému. Hlavní důraz se klade na zjištění veškeré mnohotvárnosti vazeb a vztahů jak uvnitř zkoumaného objektu, tak i v jeho vzájemných vztazích k okolnímu prostředí. V 2. polovině 20. století dochází k dalšímu zpřesňování systémových metod výzkumu, k detailnímu vymezování filozofických základů systémového přístupu k objektům, k dalšímu rozpracování logických a metodologických zásad systémového zkoumání, k rozvíjení obecné teorie systému.