samopohyb

Vnitřně nutná změna soustavy pramenící z jejích vnitřních rozporů, které zprostředkovávají působení vnějších faktorů. Koncepce samopohybu se od samého počátku filozofie střetala s koncepcí vnějšího podnětu nebo později prvotního hybatele. Světonázorový význam kategorie samopohybu plyne především z jejího spojení s otázkou počátku světa, prapříčiny světového pohybu. Materialisté vyvozovali pohyb z hmoty samé, z pralátky nebo atomu, a odmítali nadpřirozené zdroje pohybu. Pro idealisty je charakteristické hledání příčin změn v ideálním nadpřirozeném principu. Mechanický materialismus však pro své metafyzické pojetí příčinnosti nedokázal čelit nábožensko-idealistickým představám o prvotním hybateli, formě všech forem, čistém aktu, to jest bohu. Dialektický materialismus oceňuje kladně dialektické ideje B. Spinozy o substanci jako příčině sebe sama, Leibnizovy myšlenky o samočinných monádách a zejména Hegelovu koncepci dialektického rozporu jako zdroje samopohybu. Pohyb chápe především jako důsledek vnitřních protikladů vlastní všem soustavám, přičemž působení vnějších podmínek se uskutečňuje přes rozpory vnitřní. Absolutní samopohyb je atributem hmoty jako substance, relativní samopohyb se uskutečňuje ve všech konkrétních systémech. Samovývoj je typem samopohybu a obě kategorie tvoří organickou součást dialektického pojetí vývoje.