restituce

Právní institut označující uvedení do původního stavu (restitutio in integrum), tedy obnovu právního nebo faktického stavu, který existoval před vznikem újmy nebo protiprávního zásahu. V soukromém právu má restituce přednost před peněžitou náhradou a uskutečňuje se zejména vrácením odňaté věci, nahrazením zničené věci věcí stejného druhu a jakosti nebo opravou věci poškozené (tzv. naturální restituce). V širším historicko-právním smyslu se pojem restituce používá také pro mimořádné právní procesy, jejichž cílem je alespoň částečně napravit majetkové křivdy způsobené státní mocí v minulosti. V Československu a následně v České republice a Slovenské republice se restituce staly významnou součástí právní transformace po roce 1989. Restituční zákony přijímané od počátku 90. let umožnily fyzickým osobám, církvím a dalším oprávněným subjektům domáhat se navrácení majetku, který byl znárodněn, konfiskován nebo jinak odňat v období komunistického režimu, zejména v letech 1948–1989. Restituce byly časově, osobně i věcně omezeny a vztahovaly se pouze na majetek splňující zákonem stanovené podmínky. V řadě případů nebylo možné původní stav plně obnovit, například z důvodu zániku věci, zásadních změn její povahy nebo existence třetích osob jednajících v dobré víře. V takových situacích byla naturální restituce nahrazena finanční náhradou nebo jinou formou vypořádání. Restituční procesy významně ovlivnily vlastnické vztahy, hospodářskou transformaci i právní kontinuitu státu a zůstávají předmětem odborné i společenské diskuse.