pracovní psychologie

Jeden z hlavních oborů aplikované psychologie sledující zákonitosti psychické regulace pracovních činnosti a využití těchto zákonitostí ve společnosti. Předmětem zkoumání psychologie práce je práce sama, její podmínky a výsledky ve vztahu k člověku jako jejímu nositeli. Psychická regulace pracovní činnosti se chápe jako součást psychického řízení činnosti subjektu, vztažená na jeho psychické vlastnosti, procesy a stavy. Člověk – pracovník je nazírán jako aktivní činitel pracovního procesu v systému „člověk – pracovní činnost – pracovní prostředí“, respektive v širší či užší modifikaci tohoto systému („člověk – činnost – prostředí“, „člověk – stroj“). Hlavní cíle psychologie práce určují požadavky (zvyšování produktivity práce, racionalizace živé práce), zájmy pracujícího člověka (ochrana života a zdraví pracovníků, bezpečnost práce) a programy komplexního rozvoje pracujících (sociální plánování, systematická péče o pracující). Mezi hlavní úkoly psychologie práce patří dvě skupiny činností: a) vytváření pracovních prostředí, technických zařízení, životního prostředí a výrobků přizpůsobených potřebám člověka. b) organizování (modifikace) lidských schopností, dovedností, znalostí, zkušeností a pracovní ochoty (iniciativy) takovým způsobem, aby z této organizace (modifikace) měla užitek celá společnost. Nejzákladnější struktura psychologie práce obsahuje tři specializované oblasti: technickou či inženýrskou psychologii, psychologii v systému práce s lidmi a psychologii organizace a řízení. V jistém ohledu těmito oblastmi prolíná klasicky vymezená ergonomie. Je-li psychologie práce koncipována jako vědecká metoda vytvářející předpoklady pro správná rozhodnutí na různých úrovních hospodářské praxe, lze její obsah členit podle rozhodnutí založených na požadavcích institucí, podle rozhodnutí založených na individuálních charakteristikách pracovníků a podle rozhodnutí založených na skupinovém vnímání a skupinových vlivech. Vývojová stadia psychologie práce jsou dána postupnou akceptací cílových objektů (jednoduché manuální činnosti, složitější manipulační činnosti, operátorské činnosti, činnosti v sociálních a organizačních systémech). Problematika lidského faktoru (činitele) ve výrobě je známa od konce 19. století díky F.W.Taylorovi, jehož metodu pohybových studií zdokonalil F.B.Gil breth. Vznik psychologie práce jako samostatné vědecké disciplíny byl umožněn jednak rozvojem psychologie jako vědy (studium psychofyzických zákonitostí, zjišťování individuálních rozdílů mezi lidmi spojené se zavedením psychologických testů), jednak potřebami rozvíjejícího se průmyslu. V ČR se psychologie práce rozvíjela od 1921 (Ústřední ústav psychotechnický v Praze).

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 1. 10. 2000
Autor: -red-

Reklama: