Pomocné technické prapory

(PTP, odtud vžité označení „pétépáci“), zvláštní jednotky československé armády, do nichž komunistický režim zařazoval tzv. politicky nespolehlivé osoby (1950–1954). PTP byly založeny na podzim 1950. Existovalo celkem osm „typů“ osob umisťovaných do praporů – šlo např. o majitele továren, šlechtice, vlastníky velkých pozemků nebo osoby odstraněné po únoru 1948 z veřejných funkcí (a také o potomky těchto osob). Do PTP se dostávali také lidé zadržení při pokusu o útěk do zahraničí. Prapory byly nasazeny zejména při těžbě uhlí a v kamenolomech, pracovaly při stavbě vojenských zařízení, bytů či nemocnic. Nedostatečný výcvik byl příčinou častých (i smrtelných) úrazů. Když měl první ročník PTP roku 1952 odejít do civilu, byla mu vojna prodloužena na neurčito. Zařazování do PTP bylo jednou z forem mimosoudních postihů a represí komunistického režimu, armáda se de facto stala nástrojem politické perzekuce. Na jaře 1954 byly PTP ve změněné politické atmosféře po smrti Stalina a Gottwalda a na nátlak mezinárodních organizací zrušeny. Pokud měli jejich příslušníci odslouženy dva roky, byli propuštěni do civilu, pokud ne, byli přeřazeni do Technických praporů (TP) a Vojenských pracovních jednotek (VPJ). Zde už panoval jiný režim. Za čtyři roky existence PTP jimi prošlo přes 50 000 lidí, kteří si i pak jen obtížně hledali své místo ve společnosti (mnoho z nich bylo dále sledováno StB).