Philippe Noiret

[Nuare], *1.10.1930 (Lille, Francie) – †23.11.2006 (Paříž, Francie), francouzský filmový, televizní a divadelní herec. Byl druhorozeným synem zaměstnance sítě obchodů s konfekcí, takže rodina se často stěhovala (mj. pobývala i v Maroku). Po válce však natrvalo zakotvila v Paříži. Pro špatný prospěch byl Philippe vyloučen z lycea a poslán do církevní koleje, kde se nadchl pro divadlo, a po trojnásobně neúspěšném pokusu o maturitu se definitivně rozhodl pro dráhu herce. Před filmovou kamerou se mihnul již v roce 1948, počátkem 50. let navštěvoval herecké kurzy, vystupoval se zájezdovým souborem a v letech 1953–1960 byl členem proslulého divadla Théâtre National Populaire, kde pod vedením Jeana Vilara účinkoval ve více než třiceti hrách. Koncem 50. let vystupoval s Jeanem-Pierrem Darrasem v komické dvojici v pařížských kabaretech, v rozhlase a v televizi, kde moderovali vlastní hudební pořad, a poté opět působil na různých pařížských jevištích (1960–1966). Ve filmu se dlouho objevoval v komparsních roličkách, první výrazný úspěch mu přinesla úloha strýčka Gabriela v komedii Louise Mallea Zazie v metru (1960). Postupně se začal prosazovat (je zajímavé, že nikoliv na vlně tehdejší „nové vlny“, nýbrž díky režisérům starší generace) a stal se oblíbeným hercem širokého rejstříku. V komediálním žánru představoval prototyp průměrného Francouze s bručounskou, ale laskavou a vstřícnou povahou, jenž dokázal vnést do filmů příjemně tlumený projev, nadhled, laskavost, ironii a melancholii, kontrastující s tehdejší rtuťovitě temperamentní komikou Louise de Funese či Pierra Richarda. Přesvědčivě však zvládal i dramatické role (např. postava zoufalého lékaře, jemuž nacisté brutálně vyvraždí rodinu, v dramatu Stará puška), obzvláště mu pak slušely dojímavé postavy osamělých starých mládenců, zasažených úderem pozdní lásky (Stará panna, Muž se zlatými brýlemi, Bio Ráj). Díky své bonvivánské fyziognomii byl však obsazován i do rolí noblesních šlechticů, důstojníků či policejních vyšetřovatelů, kteří již ztratili iluze o svém povolání (zazářil zejména jako úplatný policista v populární komediálně kriminální trilogii Prohnilí). Největší význam pro jeho umělecký rozkvět však měl režisér Bertrand Tavernier, s nímž pocítil největší duchovní spřízněnost a jemuž vděčí za výjimečné a mnoha cenami poctěné role ve výjimečných filmech (Hodinář od sv. Pavla, Slavnost začíná, Soudce a vrah, Kolem půlnoci aj.). Během svého života účinkoval tento skromný herec přibližně ve sto třiceti filmech, natáčel často v Itálii a hostoval také v USA (např. ve filmu Topaz Alfreda Hitchcocka) a ve Velké Británii. Jeho manželkou byla od roku 1962 herečka Monique Chaumatte, která se kvůli jeho klidnému zázemí vzdala vlastní herecké kariéry. Jejich dcera Frédérique (1960) rovněž pracuje ve filmové branži. V roce 1955 hostoval Philippe Noiret s divadlem v tehdejším Československu, v roce 1994 natáčel v České republice snímek Příliš hlučná samota, v němž ztělesnil Haňťu, a v letech 1966 a 1994 byl oficiálním hostem MFF v Karlových Varech. Podstatná část jeho filmů byla též uvedena v českých kinech nebo na televizních obrazovkách. Upozorňujeme na knihu Pavly Frýdlové Philippe Noiret – Hvězdou proti své vůli (1995). Vybraná filmografie: Gigi (1948), komedie Zazie v metru (1960), Kapitán Fracasse (1961), satirická komedie Všechno zlato světa (1961), drama podle románu Françoise Mauriaca Tereza Desqueyrouxová (1962), komedie z doby německé okupace Život na zámku (1965), drama Otec a dcera (1966), dobrodružný snímek Sympatický dareba (1966), drama o spiknutí generálů wehrmachtu proti Hitlerovi Noc generálů (1966), satirická komedie Rozmarná Marie (1970), dobrodružný válečný příběh Murphyho válka (1971), úspěšná komedie Stará panna (1971), rekonstrukce politické vraždy Atentát v Paříži (1972), proslulá, ve své době skandální, provokativní a krutá alegorie konzumní společnosti Velká žranice (1973), adaptace kriminálního románu Georgese Simenona Hodinář od sv. Pavla (1973; César a Cena za herecký výkon na MFF v Západním Berlíně), fantasticko – satirická komedie o necitlivé modernizaci Paříže Krysy z temnot (1973), úspěšná hořká komedie Moji přátelé (1974), obraz života feudálů na dvoře Filipa Orleánského Slavnost začíná (1975), komorní válečné drama Stará puška (1975; César za herecký výkon), kriminální příběh úchylného vraha dětí podle skutečné události Soudce a vrah (1975), excistenciální podobenství podle stejnojmenného románu Dina Buzzatiho Tatarská poušť (1976), úspěšná situační komedie Něžné kuře (1977), historické drama z období Pařížské komuny Barikáda úsvitu (1977), krimikomedie Kdo zabíjí nejlepší evropské šéfkuchaře? (1978), volné pokračování snímku Něžné kuře s názvem Ukradli torzo Jupitera! (1979), přepis kriminálního románu Jima Thompsona Čistka (1981; Cena na MFF v San Sebastianu), hořká komedie Moji přátelé II (1982), dobrodružná komedie z africké divočiny Afričan (1982), úspěšná a třemi Césary oceněná kriminální komedie o dvou zkorumpovaných policistech Prohnilí (1984), melodramatický příběh Světlo pro mého syna (1984), politicko kriminální drama Sedmá velmoc (1985), smutná komedie s melodramatickými prvky Jen aby to byla holčička! (1985), hudební snímek z Paříže koncem padesátých let s Dexterem Gordonem Kolem půlnoci (1986), komorní drama stárnoucího muže na pozadí událostí roku 1938 Muž se zlatými brýlemi (1987), detektivka podle románu Andrewa Coburna Utonutí zakázáno (1987), nostalgické melodrama o magickém světě filmu Bio Ráj (1988), válečné melodrama Život a nic víc (1989; Felix, César a Donatellův David), volné pokračování komedie Prohnilí pod názvem Prohnilí proti prohnilým (1990), kriminální thriller Max & Jeremie (1992), skutečnými událostmi ze života Pabla Nerudy inspirovaná tragikomedie Pošťák (1994), tragikomedie podle novely Bohumila Hrabala Příliš hlučná samota (1995), historický kostýmní film podle románu Paula Févala Hrbáč (1997), závěrečná část trilogie o dvojici zkorumpovaných policajtů Super prohnilí (2003).