PCB

Polychlorované bifenyly – souhrnný název pro směs různě chlorovaných izomerů. V současnosti jsou celosvětově pokládány za nejproblematičtější a nejrozšířenější látky ze skupiny perzistentních organochlorových sloučenin, které kontaminují životní prostředí a potraviny. PCB se vyráběly řízenou chlorací di-(bi) fenylů ve světě od 30. let 20. století. Pro své vynikající fyzikálně-chemické vlastnosti se používaly v mnoha oblastech lidské činnosti. Využívaly se zejména jako oleje do transformátorů, hydraulické kapaliny, přísady do barviv, laků a také pesticidních přípravků, dále jako složky brusných olejů apod. Jako látky biochemicky inertní (netečné) vykazovaly PCB nízkou akutní toxicitu a byly proto považovány za biologicky málo aktivní. Z tohoto důvodu nebyla jejich výroba a použití přísně sledovány. V důsledku toho došlo k nekontrolovaným únikům a kontaminaci životního prostředí těmito směsmi. Podle odhadů uniklo do vnějšího prostředí asi 4·10⁸ kg, tj. asi 31 % celosvětové produkce PCB. Asi 65% celkové zásoby PCB je v současné době přísně evidováno a používá se v tzv. uzavřených systémech, zbylá 4 % připadají na PCB zlikvidované bezpečným spálením. Od 80. let 20. století se výroba PCB začala ve většině států omezovat, v ČR došlo k ukončení jejich výroby v roce 1984. Největším rezervoárem a transportním médiem PCB je atmosféra, odkud se PCB dostává do všech složek životního prostředí, kde dochází k jeho kumulaci. Prostřednictvím potravního řetězce se PCB může dostat až ke člověku. Mezi nejtoxičtější PCB, které mají zároveň nejvýraznější biologické účinky patří tzv. planární (koplanární) kongenery, kterých je celkem šest. Při dlouhodobé expozici organismu způsobují tyto planární kongenery PCB poruchy imunitního, nervového a kožního systému, dále poruchy vnitřních orgánů a žláz s vnitřní sekrecí.