nosič informace

Prostředek k záznamu, uchování a přenosu dat nebo jiných forem informace, využívaný v informatice, médiích, vědě i umění. Prvními datovými nosiči v dějinách informatiky byly mechanické prostředky, například děrné štítky (poprvé použité pro tkalcovské stavy Jacquard na počátku 19. století, později pro počítače) a děrné pásky. Od poloviny 20. století se začala používat magnetická média – magnetická páska (pro ukládání dat i zvuku a obrazu) a magnetické disky. Mezi klíčové přenosné formáty patřily diskety různých velikostí (8", 5,25", 3,5"), které byly masově využívány v 80. a 90. letech. Rozvoj optických technologií přinesl kompaktní disk – CD (Compact Disc), později DVD a Blu-ray disky, schopné uchovat velké objemy dat v digitální podobě. Ve fotografii a filmu byly nosiči informace filmové pásy – černobílé i barevné, negativní i pozitivní, v různých šířkách (např. 35 mm, 16 mm). V profesionální video- a audiotechnice se používaly magnetofonové pásy a videokazety (např. VHS, Betacam, U-matic). Od přelomu tisíciletí dominují elektronické polovodičové nosiče, zejména paměťové karty (SD, microSD, CompactFlash), USB flash disky a SSD disky. Ve vědeckých oborech existují specializované nosiče, např. holografické paměti nebo úložiště v krystalickém skle s extrémní životností. V archivnictví a knihovnictví patří mezi tradiční nosiče informace papír, pergamen, mikrofiše a mikrofilmy. Významnou roli mají i nosiče pro přenos bezdrátový – přestože nejsou hmotné, informace se dočasně ukládá v paměťových médiích komunikačních zařízení. Vývoj směřuje k vysokokapacitním, odolným a energeticky úsporným nosičům, které umožní dlouhodobé uchování dat. Mezi současné trendy patří i využití cloudových úložišť, které sice fyzicky existují na serverech, ale pro uživatele se jeví jako nehmotný nosič. Historie nosičů informace tak odráží technologický pokrok od mechanických a analogových forem až k moderním digitálním a virtuálním úložištím.