Mona Lisa

Portrét Mony Lisy (1479–1528) (také známé jako La Gioconda – manželka Francesca del Giocondo) pochází z let 1503–1506 a jejím autorem je Leonardo da Vinci (1452–1519). Olejomalba na dřevěném podkladu o rozměrech 77 x 53 cm, která se nachází v pařížském Musee du Louvre, se stala jedním z nejznámějších obrazů v dějinách výtvarného umění. Mona Lisa se stala jakýmsi symbolem, který byl později častokrát citován či parodován (např. v Dadaismu, surrealismu či pop-artu). Již od samého svého počátku se dílo těšilo značnému obdivu a bylo i často kopírováno. Mona Lisa představovala jakýsi prototyp renesančního portrétu. Její sláva ještě více vzrostla v roce 1911, kdy byl obraz ukraden z Louvru a dva roky poté byl znovu objeven v hotelu ve Florencii. Mona Lisa proslula svým záhadným až mysteriózním úsměvem, kterého Leonardo da Vinci docílil použitím techniky sfumato, kdy se ostré a jasné linie postupně rozostřují a přecházejí v jemný stín. Na obraze Mony Lisy jsou to především partie koutků očí a úst, jejichž kresebné linie nejsou přesně dány, a jejichž doplnění je částečně ponecháno na divákově imaginaci. Proto máme pocit, že Mona Lisa se na nás dívá pokaždé trochu jinak, kdykoli se k ní pohledem vrátíme. K docílení efektu mysterióznosti použil Leonardo da Vinci i dalších – snad až opovážlivých – triků. Pokud se podíváme pozorně na obraz, všimneme si, že jeho pravá a levá strana na sebe úplně nesedí. Nejvíce je to zřejmé na fantaskní krajině na pozadí. Horizont v levé polovině obrazu se zdá být mnohem níže než v pravé polovině, což má za následek, že pokud se soustředíme na levou stranu obrazu, Mona Lisa se nám zdá poněkud vyšší a vzpřímenější, než když se zaměříme na stranu pravou.