Miklós Jancsó



Biografie / Režiséři a režisérky

[Jančó], *27.9.1921 (Vác, Maďarsko) – †31.1.2014 (Budapešť, Maďarsko), významný maďarský filmový režisér. Studoval církevní gymnázium a poté na univerzitě právo, národopis a dějiny umění. Po válce vedl folklórní kroužek a byl členem tzv. lidových univerzit (NÉKOSZ) Arpáda Horvátha. V letech 1948-1951 vystudoval na Budapešťské filmové akademii filmovou a divadelní režii a v 50. letech natáčel pro Studio zpravodajského a dokumentárního filmu krátké aktuality a dobové agitky s tématikou venkova, k nimž se později nehlásil, stejně jako ke svému celovečernímu debutu Zvony odletěly do Říma (1958). Své místo v maďarské i světové kinematografii si vydobyl v 60. letech, kdy se v souladu s novými filmovými postupy začal zabývat problémy současného člověka a otázkami fyzického a psychického teroru (historický protiválečný triptych Beznadějní, Hvězdy na čepicích, Ticho a křik). V 70. letech natočil několik méně úspěšných filmů v italské koprodukci, v další dekádě se vyrovnával se společensky nepřehlednými 80. lety s novými formami útlaku a manipulace, v 90. letech reagoval sarkastickou satirou na maďarskou realitu po pádu komunismu. Jeho symbolické, nadčasové a po formální stránce často velmi komplikované modelové filmy s osobitou poetikou a minimalizovaným dějem jsou osobitým průzkumem stavu světa a analýzou moci a bezmoci, národního povědomí a maďarských dějin, vztahu jedince a společnosti. Jancsó pracoval se stálým štábem – mezi jeho nejbližší spolupracovníky patřili spisovatel a scenárista Gyula Hernádi (1926-2005), kameraman János Kende, který jeho filmy obohatil o 360 stupňové panorámování kamery a abnormálně dlouhé záběry (film Elektra a její pravda natočil v pouhých deseti záběrech) a herci József Madaras, Györgi Cserhalmi či András Bálint. Během svého života byl čtyřikrát ženatý, jednou z jeho manželek byla (v letech 1958-1968) známá maďarská režisérka Márta Mészárosová.

Vybraná filmografie: drama Zvony odletěly do Říma (1958), psychologické drama mladého lékaře v životní krizi Odvrácená tvář (1963), studie příslušníků poválečné generace A sedmnáct jim bylo let (1964), protiválečný historický triptych na téma utrpení a násilí Beznadějní (1965), Hvězdy na čepicích (1967) a Ticho a křik (1968), příběh o svazácích z tzv. lidových univerzit Svěží vítr (1968), fiktivní příběh o chorvatském národním hrdinovi Zimní vítr z jihu (1969), alegorie o době horthyovského teroru Agnus dei (1970), příběh lásky a revoluce Pacifistka (1971), drama revoltujících farmářů Lid dosud prosí (1972; též uváděno pod názvem Rudý žalm), drama o mocenském boji ve starověkém Římě Řím chce znovu césara (1973), do maďarské pusty transponovaný antický příběh Elektra a její pravda (1974), fiktivní paralela k sebevraždě rakouského korunního prince Soukromé neřesti, veřejné ctnosti (1975), historické alegorie maďarských dějin Maďarská rapsódie (1978) a Allegro barbaro (1978; Zvláštní cena poroty za individuální přínos na MFF v Cannes 1979), symbolický příběh uherského šlechtice Tyranovo srdce aneb Boccaccio v Uhrách (1981), podobenství Sezóna příšer (1987; Cena za režii na XIX. festivalu maďarských hraných filmů v Budapešti), metaforický příběh Horoskop Ježíše Krista (1988), drama Bůh kráčí pozpátku (1990), obraz postkomunistického Maďarska Na krásném modrém Dunaji (1991), postmoderní satirická moralita z prostředí hřbitova Lucerna páně v Budapešti (1999), historická satira Bitva u Moháče (2004).



Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 28. 1. 2021
Autor: PST

Odkazující hesla: maďarská kinematografie.

Sdílet: Facebook Twitter



Reklama: