methadon

Syntetický opiát, který je svými účinky podobný heroinu a morfinu. Byl vyvinut za 1. světové války, kdy německá armáda trpěla nedostatkem morfinu pro zraněné vojáky. Němečtí vědci proto vyvinuli nová, vysoce účinná analgetika. S výsledky jejich experimentů se odborná veřejnost mohla seznámit již v roce 1929, ovšem pro praxi měly význam až mnohem později. Methadon, který patřil do této experimentální skupiny, byl původně pojmenován Adolphine (nebo také Dolophine) jako pocta Adolfu Hitlerovi. Při injekčním podání vyvolává methadon reakce typické pro opiáty, včetně euforie. Nejpodstatnější rozdíl mezi účinkem methadonu a ostatních opiátů je doba působnosti, která je u methadonu v průměru 25 hodin (u heroinu 4 až 6 hodin). Na methadon vzniká stejně snadno závislost jako na přírodní či polosyntetické opiáty. Pro své charakteristické vlastnosti (možnost perorálního podávání, dlouhý účinek) bývá methadon používán jako náhrada pouličních, ilegálních opiátů v terapeutických, tzv. substitučních programech u osob, kde jiné možnosti léčby již definitivně selhaly. Důvod k tomuto použití je v několika praktických výhodách methadonu. Především delší doba působení: heroinisté žijí ve 4 až 6 hodinovém rytmu, což znamená několikeré vystřídání se cyklu „být zdráv“ (pod vlivem drogy) a „být nemocen“ (odvykací příznaky) za dvacet čtyři hodin, s následnou nutností užít heroin několikrát za den a noc. U methadonu stačí v naprosté většině případů jedna dávka za dvacet čtyři hodin k tomu, aby se závislý cítil dobře a bez problémů se mohl věnovat každodenním činnostem. Dále může být methadon běžně užíván perorálně, takže odpadají rizika nitrožilního (nesterilního) podávání a odpadají problémy hepatitidy, abscesy, záněty žil, sepse, endokarditidy, malárie, AIDS atd. Pro úplnou léčbu návyku na heroin se však methadon neukázal jako účinný neboť mnoho klientů, u nichž byl po čase methadon vysazen, se opět vrátilo k heroinu, někteří užívali obě drogy současně.