Leni Riefenstahl

[Rífnštálová], *22.8.1902 (Berlín, Německo) – †8.9.2003 (Pöcking, Bavorsko, Německo), vlastním jménem Helene Bertha Amalie Riefenstahlová, německá filmová režisérka a herečka. Po absolvování umělecké průmyslovky se začala věnovat baletu a modernímu tanci (mj. u Mary Wigmanové), avšak po několika úspěšných vystoupeních s vlastní skupinou kvůli zranění kolena (při představení v Praze) její taneční kariéra skončila. Jako milovnice zimních sportů se přeorientovala na horolezectví a lyžování a stala se hereckou hvězdou horských filmů režiséra Arnolda Fancka. Počátkem 30. let debutovala jako režisérka (ve spolupráci s maďarským filmovým teoretikem Bélou Balázsem) alpskou legendou Modré světlo, v níž prokázala vytříbený smysl pro výtvarnou krásu obrazu. Po nástupu nacistů k moci natáčela s osobní podporou svého ochránce Adolfa Hitlera zakázkové propagandistické dokumenty (Triumf vůle, Olympia), jež získaly řadu (i mezinárodních) ocenění. Přes nespornou zaujatost nacismem se její snímky díky novátorské práci se střihem a vizuální působivosti staly později předmětem studia filmových teoretiků a základem pro moderní postupy dokumentární tvorby. Za války natáčela operní snímek Nížina (s interiéry na Barrandově), ale dokončila ho až po deseti letech ve spolupráci s Haraldem Reinlem, jenž se o dalších deset let později proslavil úspěšnými adaptacemi románů Karla Maye. Kvůli realizaci svých filmů založila několik produkčních společností. Po válce strávila přes tři roky pod dohledem spojenců, nakonec byla formálně očištěna, ovšem její filmová kariéra tím skončila (její další dokument Černý náklad, natáčený v roce 1956 v Keni a Ugandě zůstal nedokončený). Žila v ústraní, ale na konci 60. let se začala věnovat fotografii a v Africe dokumentovala život domorodých Núbú. V 70. letech si navíc osvojila hloubkové potápění a pod mořskou hladinou, v době, kdy už měla sto let, vznikl její poslední filmový dokument Podmořské imprese. Kromě několika knih fotografií (Poslední Núbové, Korálové zahrady, Zázraky pod vodou) vydala též dvoudílnou autobiografii Memoiren (1987, česky vyšla v roce 2002 pod názvem V mé paměti), v níž odmítla svůj vědomý podíl na podpoře nacistického režimu. O její tvorbě bylo natočeno několik dokumentů, z nichž nejznámější je snímek Raye Müllera Síla obrazu – Leni Riefenstahlová (1993).

Vybraná filmografie: Cesta k síle a kráse (1925, herečka), Madona sněžných hor (1926, herečka), Osudný skok (1927, herečka), Osud Habsburků (1928, herečka), jeden z nejvýznamnějších horských filmů Bílé peklo (1929, herečka), Bouře nad Mont Blancem (1930, herečka), úspěšná lyžařská komedie Bílé opojení (1931, herečka), drama venkovské dívky podle alpské legendy Modré světlo (1932, námět, režie, střih, produkce), v Grónsku natočený snímek S.O.S. ledovec (1933, herečka), dokumentární filmy o norimberských sjezdech NSDAP Vítězství víry (1933, režie, střih) a Triumf vůle (1935, spol. na scénáři, režie, střih, produkce; mj. Národní filmová cena, Cena za nejlepší zahraniční dokument na MFF v Benátkách), krátký dokument Den svobody! – Naše branná moc (1935, režie, střih, produkce), tendenční dokument o berlínské olympiádě 1936 Olympia (1938, scénář, režie, spol. na střihu, produkce; mj. Národní filmová cena, Mussoliniho pohár za nejlepší film na MFF v Benátkách), uvedený o dva roky později ve dvou částech (Přehlídka národů, Oslava krásy), přepis opery Eugena d'Alberta Nížina (1953, scénář, režie, střih, spol. na produkci), středometrážní dokument Podmořské imprese (2002, režie, spol. kamera, střih, herečka).