kování



Tváření kovů v plastickém stavu tvářecími nástroji ručně nebo strojně. Kováním se získává požadovaný tvar součásti (výkovku) a navíc se zlepšují některé vlastnosti například houževnatost, hlavně při kování z ingotu. Kování ruční na kovadlině pomocí kladiva a dalších ručních nástrojů se používá jen málo, například v uměleckých řemeslech. Kování strojní pomocí lisu či bucharu může být volné nebo zápustkové. Volné kování se provádí na pneumatických (kompresorových) parních či vzdušních, pružinových bucharech nebo na hydraulických lisech postupnou změnou tvaru polotovaru, pomocí jednoduchých kovadel a pomocných nástrojů (příložek, sekáčů, děrovacích trnů). Základní operace volného kování jsou pěchování, prodlužování, osazování, prosazování, děrování, ohýbání, dělení. Volné kování se používá pro menší série výkovků větších rozměrů. Zápustkové kování je zatlačování kovu v plastickém stavu do dutiny nástroje (zápustky). Pro kování složitějších výkovků se používají vícedutinové (postupové) zápustky. Zápustkové kování se skládá ze tří základních operací: předkování, vlastního kování a ostřižení výronku. Kování probíhá většinou za tepla, po ohřátí kovu na kovací teplotu (nad rekrystalizační teplotu), kdy je materiál vhodně plastický. Některé materiály lze kovat i za studena nebo za poloohřevu (v oblasti rekrystalizační teploty).

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 10. 9. 2000
Autor: -red-

Odkazující hesla: kovářství, lisování kovů, objemové tváření.