kannadská literatura

Novoindická literatura psaná v kannadštině. Prvním dochovaným dílem je příručka poetiky a rétoriky Kavirádža márga – (Královská stezka básníků), připisovaná Nrpatungovi (*814 – †877), jež obsahuje úryvky ze starších děl. Vrchol klasické poezie tvoří dílo Pampy, Ponny (10. století) a Ranny (10.–11.století ). První se proslavil originálním přebásněním eposu Mahábháraty a všichni tři vynikli jako hagiografové džinismu. Vytříbenou narativní prózu použil ve své historii džinistických světců a hrdinů poprvé Čávundarája (10. století). Reformní náboženské hnutí lingájatů podnítilo ve 12. století rozkvět devocionální lyriky. Širokou oblibu získal Basava svými zemitými epigramy (Vačana – Průpovědi) a Pálkuriki Sómadéva emocionální písňovou tvorbou. Popularitě se dodnes těší i sbírka strof s mravoučným obsahem Sóméšvarašataka – (Soméšvarova stovka), kterou složil Puligere Sóméšvara (13. století). Jako překladatelé klasické sanskrtské literatury vynikli Náranappa (15. století), Timanna (16. století), Narahari (konec 16. století) a Lakšmíša (17.–18. století), jejichž básnické parafráze Mahábháraty a Rámájany uchvacují hudebností a vypravěčským uměním. Mistrem devocionálních popěvků na počest Kršny (kírtane) se stal Purandaradása (16. století), jehož tvorba obsahuje vedle projevů náboženství zanícení i společensko kritické postřehy. Vrchol náboženské lyriky představují písně Kanakadásovy (16.–17. století), zatímco didaktickou poezii dovedl k dokonalosti Sarvadžňamúrti. Jeho Sarvadžňapadagalu – (Sarvadžňovy strofy) tepají kastovnictví a idolatrii, společenské zlořády i slabostí lidské povahy. O rozvoj moderní poezie se zasloužil B. M. Šríkanthajja (*1884 – †1946), ovlivněný lyrikou anglických romantiků, a Dattátréja Rámačandra Bendre (*1896 – †1981), jehož četné lyrické básně zlidověly jako popěvky. Největší postavou současné literatury je Kuppali Vénkatappa Puttappa (*1904), zvaný Kuvempu, který proslul jako lyrik, epik, romanopisec i dramatik. Průkopníkem nových básnických forem je Másti, vůdčí osobností modernistického hnutí se stal Gópálakršna Adiga (*1918). Ze současných romanopisců vynikl Kóta Šivaráma Káranta (*1902).