Kaneto Šindó

[Šindó], *22.4.1912, (Išiuči, prefektura Hirošima, Japonsko) – †29.5.2012 (Tokio, Japonsko), významný japonský filmový režisér a scenárista. Pocházel ze zchudlé statkářské rodiny. V roce 1934 nastoupil do laboratoří kjótské společnosti Shinko Kinema, která se o rok později přestěhovala do Tokia. Zde přešel do oddělení filmové výpravy, asistoval režisérovi Kenjimu Mizoguchimu a pokoušel se psát scénáře. V roce 1943 byl odveden do námořnictva, ale bojových akcí se nezúčastnil. Po válce pracoval ve známém studiu Shochiku, kde začala jeho dlouholetá scenáristická spolupráce s režisérem Kozaburoem Yoshimurou, s nímž se v roce 1950 podílel na založení nezávislé výrobny Společnost moderního filmu (Kindai Eiga Kyokai). Pokračoval v psaní scénářů i pro další významné tvůrce (Ichikawa, Imai, Kinoshita) a v roce 1951 debutoval jako režisér snímkem Příběh milované ženy. Zpočátku se věnoval převážně sociální tématice, zpravidla prostřednictvím silné ženské postavy. Prvního mezinárodního úspěchu dosáhl dramatem Děti Hirošimy, jímž se představil na MFF v Cannes, mimořádný ohlas měl i jeho snímek Ostrov. V té době se již obklopil stálými spolupracovníky a hereckým souborem v čele s jeho dlouholetou partnerkou Nobuko Otowaovou. Jeho zájem se postupně přesunul k otázkám sexu a jeho vlivu na lidský život (oceněné dobové horory Onibaba, Černá kočka v houštině a také současné příběhy Instinkt, Libido). Natáčel rovněž životopisy umělců a byl aktivně činný až do konce svého dlouhého života. Vedle režie se až do roku 2008 i nadále věnoval psaní desítek scénářů pro jiné režiséry (byl mj. autorem scénáře slavného válečného dramatu Pod vlajkou vycházejícího slunce). V letech 1972–1981 byl prezidentem Cechu japonských scenáristů. Za své dílo získal velké množství japonských i mezinárodních ocenění – dvakrát obdržel nejstarší japonskou výroční cenu Kinema Junpo za režii i za nejlepší film (Život filmového režiséra, Poslední vzkaz) a dvakrát za nejlepší scénář. Festivalové vavříny sbíral i v pozdním věku (mj. za filmy Vůle žít a Pohlednice) a za své dílo byl vyznamenán na MFF v Montrealu (2000), japonským Řádem kultury (2002) a Cenou Japonské filmové akademie (2003). Po smrti své druhé manželky se v roce 1978 po téměř třicetileté známosti oženil se svou dvorní herečkou Nobuko Otowaovou (manželství trvalo až do její smrti v roce 1994). Jejich syn Jiro Shindo byl producentem jeho posledních filmů, vnučka Kaze Shindo je režisérkou.

Vybraná filmografie (režie a scénář nebo spolupráce na něm, není-li uvedeno jinak): osudem Shindoovy předčasně zemřelé první manželky inspirované drama Příběh milované ženy (1951), drama Lavina (1952), působivý příběh učitelky, pátrající po obětech bombardování, Děti Hirošimy (1952), drama dívky, přinucené k životu gejši, Miniatura (1953), adaptace Maupassantova románu Příběh jednoho života pod názvem Život jedné ženy (1953), drama pomatené prostitutky Stoka (1954), kriminální drama Vlci (1955), drama Stříbrná dvojitá sebevražda (1956), drama Chlapi od moře (1957), skutečný příběh japonských rybářů, ozářených po zkoušce atomové bomby, Smrtonosný mrak (1959), obrazově působivé drama beze slov o rodině, obdělávající půdu na vyprahlém ostrůvku, Ostrov (1960, + spol. na produkci; Velká cena na MFF v Moskvě), naturalistické drama ke kanibalismu dohnaných trosečníků Člověk (1962, + výprava), příběh ženy, která se navzdory protivenstvím rozhodne mít dítě, Matka (1963), mistrovský naturalistický horor o dvou ženách, živících se zabíjením zraněných samurajů, Onibaba (1964, + výprava), ponurá adaptace hry Junichira Tanizakiho o šlechtici, jenž se chce zmocnit cizí ženy, Lumpové (1965), drama muže, který přišel kvůli ozáření o potenci, Instinkt (1966, + spol. na produkci; uváděno též pod názvy Impotence nebo Ztracený sex), psychologická studie stárnoucího a depresím podléhajícího muže Libido (1967), fantastický horor z 12. století o matce a dceři, jež se za svou smrt a znásilnění mstí jako vraždící duchové, Černá kočka v houštině (1968), satirický příběh dvou venkovských žen, jež tíživá sociální situace přivede k prostituci, Operace Negližé (1968), kriminální drama Prokletý ostrov (1969), drama incestního vztahu syna a matky Podivné sklony (1970), dokumentárně laděné drama venkovského chlapce, který se po příchodu do Tokia stává vrahem, Dnes žít, zítra zemřít (1970), portrét ženské sexuality a žárlivosti Železná trojnožka (1972, + spol. na produkci), romantické drama podle románu Junichira Tanizakiho o lásce slepé dívky a jejího sluhy Chvalozpěv (1972, + spol. na produkci), příběh milostného trojúhelníku Duše (1973, + spol. na produkci), drama boje prosté vdovy s úřední byrokracií Moje cesta (1974), dokument o Kenjim Mizoguchim Život filmového režiséra (1975; výroční cena Kinema Junpo za nejlepší režii a nejlepší film), životopisné drama o slepém hráči na šamisen Čikuzanova osamělá pouť (1977), biografie slavného malíře Hokusaiovy kresby (1981), drama těžkého života ženy, která se jako prodaná nevěsta dostane do Spojených států, Obzor (1984), drama Černá tabule (1986), drama stárnoucího spisovatele, vzpomínajícího na své dětství, Strom bez listí (1986), dokument o členech levicového divadelního souboru, kteří se stali oběťmi bombardování Hirošimy, Soubor Odkvétající sakura (1988), příběh záletného spisovatele podle autobiografické novely Kafua Nagaie Podivný příběh z Bokuto (1992), čechovovský příběh stárnoucí herečky Poslední vzkaz (1995; výroční cena Kinema Junpo za nejlepší režii a nejlepší film), drama důchodce, zvažujícího svou smrt, Vůle žít (1999; Velká cena sv. Jiří na MFF v Moskvě), černá komedie z poválečného venkova a variace na slavnou Onibabu pod názvem Sova (2003), drama z posledních dnů války Pohlednice (2010; Zvláštní cena poroty na MFF v Tokiu).