kabala

[Hebrejsky tradice], tajné židovské učení navazující na některé starozákonní prvky (stvořitelské mýty) a na východní gnostické, novoplatónské a mystické filozofické směry. Do Evropy pronikla v 8. až 9. století a šířila se mezi židovským obyvatelstvem jako výraz určité opozice proti tradiční náboženské ideologii. V lidových formách kabaly dominují především mesiášské naděje, jejichž mýtus přerostl v tzv. učené kabale do složitého spekulativního systému. Základní dílo kabaly, kniha Zogar (Záblesk), vzniklo ve Španělsku ve 2. polovině 13. století a doplnilo knihu Šéfer jésírá (Kniha stvoření) z 9. století Učení Zogar sytemizoval Moše Cordovero (*1482 – †1570), zakladatel tzv. cordoviánské kabaly, která obsahovala filozoficko-kosmogonické prvky a ve svých důsledcích směřovala k panteistickému konceptu světa (ztotožnění božstva s nekonečným světelným vesmírem, stále pulzujícím věčným pohybem). Další kabalistický systém vytvořil Jishak Luria (*1534 – †1572), zakladatel tzv. luriánské kabaly (rozvíjení mýtů o kosmické katastrofě, o prvním člověku). Luriánská kabala se do jisté míry snažila neutralizovat panteistické vyústění cordoviánské kabaly. V pozdějších dobách se díky vstřebání prvků magie a kouzelnictví (tzv. praktická kabaly) stala kabala synonymem okultismu a její filozofický kontext byl potlačen. – Kabala nebyla omezena jen na oblast judaismu, ale pronikla i do křesťanství a islámu. Od esoterického učení kabaly je třeba odlišit kabalistickou legendu, která byla formována mystickými a popularizačními vlivy a která byla v 19. a 20. století mj. zdrojem, z něhož čerpala i literatura (G. Meyrink).