jazyková typologie

V komparativní filologii klasifikace jazyků (F.Schlegel, W.von Humboldt) z hlediska struktury slov či vět, nikoli genetického nebo areálového. Tradiční jazykové typy: izolační (bez gramatické struktury, jediným morfologickým prostředkem je spojení slov, slovosled, slova jsou neměnná, představují kořenové morfémy: klasická čínština), tzv. amorfní jazyky. Aglutinační a flexívní (afixy jsou těsně spojeny se slovním základem a jsou nositeli několika významů: pádová koncovka vyjadřuje pád, číslo, rod. Týž význam může být označován několika afixy. Kořen podléhá ablautu: latina, arabština) – oba typy (souhrnně afigující jazyky – užívající afixů) se dále dělí na analytické jazyky (blízké izolačnímu typu, často s ním ztotožňovány) a syntetické. Inkorporující, polysyntetický typ. U nás rozpracoval jazykovou typologii V.Skalička. Kromě izolačního, aglutinačního a flexívního typu (vcelku tradičních typů) rozlišuje ještě introflexívní (blízký flexívnímu, charakterizovaný ablautem: arabština) a polysyntetický (s hojností složenin: čínština, méně němčina). Žádný jazyk není čistým typem (příklady na každý z nich i v češtině), nýbrž souborem vzájemně spřízněných typologických rysů. Jazyková typologie vystihuje podobnosti a odlišnosti různých jazykových systémů, nedokazuje však genetickou příbuznost.