Jan Skácel

*7.2.1922 (Vnorovy u Strážnice) – †7.11.1989 (Brno), český reflexívní básník, spisovatel a publicista. Studoval gymnázium v Břeclavi (1933–1938) a maturoval na gymnáziu v Brně (1938–1941), krátce pracoval jako uvaděč v kině, od listopadu 1941 totálně nasazen v Rakousku (St. Valentin, Wiener Neustadt, Ebensee), kde pracoval jako stavební, silniční a tunelářský dělník. V období 1945–1948 studentem filozofické fakulty v Brně, 1948–1952 kulturním redaktorem Rovnosti. V letech 1952–1953  pracoval jako dělník Závodů přesného strojírenství v Brně-Líšni. V období 1954–1963 literární redaktor Československého rozhlasu v Brně, od roku 1963 šéfredaktor kulturní revue  Host do domu až do jejího zákazu v roce 1969. Nadále mohl publikovat pouze v samizdatu a v exilové literatuře. Od roku 1981 mohla Skácelová díla vycházet, ale pouze v brněnském vydavatelství Blok. V osmdesátých letech spolupracoval také s divadlem, například s divadlem Na provázku.

Věnoval se především poezii, ale psal také kurzívky a eseje.  Přispíval do periodik – Studentský časopis (1938), Rovnost, Blok, Host do domu, Kultura, Literární noviny, Plamen a dalších.  Patřil k nejosobitějším básníkům své generace. Strukturou své poezie pokračuje v tradicích poezie Františka Halase a Josefa Kainara. Jeho poezie představuje báseň-obraz, analytický, hutný útvar, rozvíjející jeden základní obraz skrze velké množství metafor. Typická Skácelova báseň nalézá základní hodnoty života, „dobré věci“ a „staré ctnosti“. Vyzdvihuje domov, lásku, přírodu a mravní hodnoty, jako jako hrdost, opravdovost, čistota, skryté hrdinství.

Skácelovo dílo inspirovalo a inspiruje další umělce – skladatele: Antonín Tučapský – Co zbylo z anděla, Zdeněk Pololáník – Písně, Lubomír Peduzzi – Smuténka, Jiří Pavlica – Modlitba za vodu, Účtování na vesmírných kontech, Šťovíky u cest, Pohřeb konfidenta. Na náměstí Svobody v Brně byla v roce 2006 umístěna kašna s bronzovým roštem nesoucím texty básní Jana Skácela a v roce 2016 byla na svahu pod hradem Špilberk odhalena socha Jiřího Sobotky Jan Skácel. 

Vybraná bibliografie: básnické sbírky – Kolik příležitostí má růže (1957), Co zbylo z anděla (1960), Hodina mezi psem a vlkem (1962), Smuténka (1965), Metličky (1968), Chyba broskví (1975), Dávné proso (1981), Naděje s bukovými křídly (1983), Odlévání do ztraceného vosku (1984), Kdo pije potmě víno (1988), A znovu láska (1991); knihy pro děti – Jak šel brousek na vandr (1961),  Pohádka o velikém samovaru (1961), Uspávanky (1983), Kam odešly laně (1985), Proč ten ptáček z větve nespadne (1988), O pejsku Ťapovi, výru Výrovi, slavíčku Slavíkovi a kočičce, která se moc styděla (1998, z pozůstalosti sestavil J. Opelík); prozaická tvorba – Jedenáctý bílý kůň (1964), Třináctý černý kůň (1993, posmrtně).