indická hudba

V rozvinuté podobě existovala již ve starověku; soubor nejstarších indických literárních památek védy (asi 1500 – 800 př.n.l.) obsahuje i nápěvy a nárys hudebně teoretických představ. Hudební zákonitosti jsou stanoveny i v učebnici divadelního umění (Nátjašástra) asi ze začátku našeho letopočtu. Kultovní i světská indická hudba je jednohlasá, často spojená s textem nebo mimickým pohybem. Základní stupnice (gráma) je sedmitónová a dělí se dále na 22 mikrointervalů (šruti). Z velkého množství tónových řad našlo nejširší uplatnění 10 základních stupnic, spojených pod společným názvem tkat. Tónový materiál je podkladem pro vytváření melodických modelů (rág), jimž je přisuzován zvláštní psychologický a etický význam. Podle ortodoxní teorie existuje šest základních rág, další odvozené jsou označovány ráginí (tj. ženské protějšky základních mužských rág). Charakteristickou složkou indické hudby je improvizace. Na základě rág vytváří hudebník (jako na jakýchsi hudebních kostrách) skladbu teprve v okamžiku, kdy ji hraje. Spolu s rágou jsou pro improvizaci užívány i určité rytmické formule (tála), zpravidla vyklepávané prsty a dlaněmi na jednom či dvou bubnech. Propracované a složité rytmy jsou jedním z nejvýraznějších prvků indické hudby; úloha rytmu vzrůstá zvláště vzhledem k jednohlasu indické hudby a absenci harmonické složky. Klasická hudební kompozice se vytváří v třídílné formě: je zahájena introdukcí (álápa), tj. pomalým uvedením tématu; úvod vystřídají komplikované melodicko-rytmické variace, doprovázené bicími nástroji, a skladbu uzavírají složité melodické varianty tématu s jemnou ornamentikou (gata). Mezi hudebními nástroji jsou rozšířeny zvláště strunné (drnkací vína a sitár, smyčcový sárangí), dále flétny, různé píšíaly, trubky a řada nástrojů bicích (cimbály, gongy a zejména bubny a bubínky, například tabla, mridanga). V indické hudbě existuje velké množství vokálních stylů (khejal, dhrupad, thumrí, tappa). Hudební divadlo je charakterizováno různorodými formami syntetického charakteru, slučujícími vedle hudebně výrazových prostředků tanec, pantomimu a slovo (džatra, jakšagana). Ve 20. století došlo k intenzívnímu studiu lidové hudby, zvláště v Západním Bengálsku (roku 1929 byla založena Společnost lidové písně a tance, roku 1932 Bengálská společnost pro uchování národního umění ) a v severních provinciích (roku 1933 Společnost hudby a tanců národů Indie). Nový rozvoj indické hudební kultury nastal v 50.letech 20. století po vymanění Indie z koloniálního područí. Jako samostatný žánr se zformovala filmová hudba. Významnou skupinu činitelů hudební kultury sdružuje rozhlas; roku 1952 byl v Dillí založen rozhlasový orchestr. Od roku 1953 působí v Dillí Akademie hudby, tance a dramatu; organizuje hudební festivaly, její součástí je hudební archív. Od roku 1954 probíhají konference o indické písni. Na evropské vlivy reagovala indická hudba poměrně málo.