ideologie



[Řečtina], soustava společných idejí a názorů, v nichž si lidé uvědomují a hodnotí své vztahy ke skutečnosti a k sobě navzájem, společenské problémy a konflikty, cíle a programy společenské činnosti; zaměřené na upevnění nebo změnu existujících společenských vztahů. V třídní společnosti má ideologie vždy třídní charakter, v ideologické oblasti se odrážejí postavení a základní zájmy společenských tříd a vrstev. Ideologický charakter mají politické, ekonomické, právní, umělecké, pedagogické, filozofické, náboženské a jiné podobné ideje a názory. Spolu s teoriemi zahrnuje ideologie také odpovídající normy jednání, postoje a hodnocení. – Termín ideologie zavedl francouzský filozof senzualista a ekonom Destutt de Tracy (Eléments ďidéologie I-IV, 1801-15) pro označení učení o idejích, jež by umožňovalo vytvořit pevný myšlenkový základ pro praktické jednání lidí, pro politiku, morálku i výchovu. V podobném smyslu psali o ideologii představitelé francouského materialismu a senzualismu. V napoleonské Francii však nabyl výraz ideologie pejorativní smysl; ideology byli nazýváni lidé zastávající názory skutečně nebo domněle odtržené od praktických otázek společenského života (Napoleon sám označoval jako ideology skupinu myslitelů, vědců a politických činitelů věřících ve společnou sílu rozumu; mezi ně patřil mj. J. A. Condorcet, E. J. Sieyès, C. F. Volney, P. S. Laplace, P. J. G. Cabanis, A. L. C. Destutt de Tracy, J. B. Lamarck, A. M. Ampère ). K. Marx a B. Engels ideologii rozuměli především idealismu spekulativní koncepce, podle nichž je svět ztělesněním idejí, myšlenek a principů; dále typ myšlenkového procesu, při němž jeho subjekt, ideolog, si neuvědomuje spojitost svých myšlenkových konstrukcí s reálnými zájmy určité třídy ani objektivní hybné síly a skutečné motivy své činnosti, ale podléhá iluzím o úplné samostatnosti a nezávislosti společenského myšlení; konečně ideologii rozuměli také přístup ke skutečnosti vyplývající z těchto pozic, při němž se vykonstruovaná skutečnost vydává za reálnou. Vznik, vývoj a přeměny ideologií jsou podřízeny obecným zákonitostem, jsou determinovány společenským bytím, avšak vykazují i určitou relativní samostatnost vůči svým společenským podmínkám. Ve vývoji ideologií dochází k přeryvům, revolucím, avšak zároveň každá nová ideologie, odrážejíc nové společenské podmínky, navazuje na předchozí vývoj, užívá nahromaděný myšlenkový materiál, čímž vzniká posloupnost v ideologii vývoji společnosti. Druhotnost ideologie vůči společenskému bytí neznamená, že by ideologie zpětně nepůsobila na své podmínky; naopak, vliv ideologie na celý společenský život je obrovský. Protože ideologie je jevem duchovního života společenského, odrazem pohybu společenského bytí, je třeba ji hodnotit též v gnozeologických kategoriích pravdivosti či nepravdivosti, vědeckosti nebo nevědeckosti. Kontrapozice vědecké a nevědecké ideologie má sociálně politický význam, neboť vyjadřuje protiklad třídních zájmů. V třídní společnosti se ideologie charakterizuje v sociálně politických kategoriích jako revpluční nebo reakční, pokroková nebo konzervativní, liberální či radikální, nacionalistická nebo internacionalistická. Tato hodnocení jsou projevem principu stranickosti ideologie, který spojuje poznávání společenské skutečnosti nerozlučně se zájmy té či oné třídy. Přitom platí, že pokroková třída buduje svou ideologie na plnějším využití objektivních poznatků nežli její třídní antipod. Z forem společenského vědomí mají bezprostředně ideologie ráz politický, právní, filozofický, etické, estetické a náboženské názory. V přírodních vědách je ideologický charakter vlastní světonázorovým závěrům, jež se vyvozují z vědeckých objevů a teorií, a proto i přírodní vědy se stávají arénou ideologického boje. – I samo učení o ideologiích je takovým bojištěm. V nejširším slova smyslu je učením o ideologii každá filozofie, která se zabývá obsahem a společenskou úlohou společenských, politických, morálních a jiných idejí a názorů; v tomto smyslu je učení o ideologie tak staré jako filozofie sama. ideomotorický akt, ideomotorické jednání – činnost vyvolaná plně neuvědomovaným popudem či myšlenkou (ideou) a nikoliv smyslovým stimulem jako u senzomotorického aktu. Podle ideomotorické teorie je v každé myšlence skrytá tendence vyvolávat příslušné motorické akty bez předcházejícího volního aktu (rozhodnutí, volby) takže vnější činnost budí dojem náhodnosti či automatismu (vyjmutí knihy z knihovny přítele).

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 14. 7. 2006
Autor: -red-

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: