Galina Kopaněva

*26.11.1931, (Kolín, Československo) – †16.10.2012 (Praha, Česká republika), česká filmová teoretička, lektorka, redaktorka a překladatelka. Byla dcerou česko – ruské učitelky a bělogvardějského emigranta, povoláním lesního inženýra. Po maturitě na ruském gymnáziu v Praze vystudovala obor filmové vědy na katedře dramaturgie a scenáristiky na FAMU (1951–1956) a několik let se živila překlady, lektorskými úvody a texty k historii filmu. V letech 1961–1964 byla redaktorkou nakladatelství Orbis, kde založila filmovou edici. Poté působila jako redaktorka měsíčníku Film a doba (1964–1979), od roku 1972 vyučovala světový film na katedře divadelní a filmové vědy filozofické fakulty UK a externě přednášela na FAMU. Od poloviny 50. let publikovala vlastní studie, kritiky, portréty a rozhovory se zaměřením na středoevropské a východoevropské kinematografie v domácích i zahraničních odborných časopisech (mj. Filmový přehled, Film a doba, Kino, Film a divadlo, Filmové a televizní noviny, Záběr), pro Čs. filmový ústav napsala monografie Tengiz Abuladze (1984), Iosif Chejfic (1987) a Nikita Michalkov (1990). V 50. letech stála u zrodu filmových klubů, s nimiž po celá desetiletí lektorsky spolupracovala. Jako odborná poradkyně MFF Karlovy Vary se zasloužila o vyprofilování programové sekce Na východ od Západu, ve spolupráci s Českými centry pravidelně připravovala a uváděla přehlídky české kinematografie v Rusku. Několikrát se objevila i před kamerou (např. v Kachyňově dramatu Ucho si zahrála ženu na recepci) a jako kritička a pamětnice účinkovala v celovečerním německém dokumentu Příležitost promluvit (1966) a v několika televizních pořadech – např. Tváře českého filmu (2002) a Vzpomínky na Andreje Tarkovského (2007). V roce 1989 byla vyznamenána za mimořádné zásluhy o rozvoj polsko – české kulturní spolupráce, v roce 2012 obdržela Rytířský kříž Řádu za zásluhy Polské republiky.