Errare humanum est
Jak říká klasická moudrost v nadpisu – Mýlit se je lidské. Chybujeme stále, celý život a pořád, někdo právě víc a někdo zrovna teď míň. Je to naše lidská přirozenost, neplánovaně chybovat a kdo tvrdí, že nechybuje, vědomě či nevědomě lže. Jen se liší přístup každého z nás k vlastním chybám. V následujícím textu vás pro vaše pobavení, případně i pro poučení, seznámíme s našimi zkušenostmi s renomovanými knižními zdroji a s lidskými chybami v nich. V době nepravdivých zpráv a stoupající potřeby kritického přístupu k informacím, to může být pro nás i praktické, dobře si uvědomit, že ne všemu se dá na 100% věřit. V dalším textu jsme jména zúčastněných osob neuvedli a zmiňujeme je jen jako anonymní účastníky děje. Podobně některé zmiňované zdroje uvádíme jen obecně.
Dá se věřit informacím z internetu?
Každý začátek je těžký, ale náš začátek, jako první online všeobecné encyklopedie, byl občas těžký v tom, že ne všichni si připouštěli, že by internetový zdroj mohl být spolehlivý, že by se mu dalo vůbec kdy věřit. V té době to bylo psychologicky podmíněno také stavem technologií, úrovní webové grafiky, pokud se dá o něčem podobném v té době vůbec mluvit. Ti nedůvěřiví srovnávali projekt online encyklopedie s knihami, které tehdy většina lidí považovala za mnohem serióznější zdroj informací než „nějaký internet“. Dnes nám to může znít až neuvěřitelně, v době, kdy naopak velká část uživatelů internetu považuje za jediný a dostačující zdroj informací právě jeden internetový zdroj.
To přehlížení internetu mě tenkrát mrzelo. Sám jsem internet považoval za vynikající médium se zářnou budoucností. Přemýšlel jsem, jak bych mohl partnerům v diskuzi předvést důkaz, že internetový projekt nemusí být méně spolehlivý než knižní zdroj. Odkud ale začít. V té době jsme při práci občas naráželi na překlepy a chyby v knihách, ze kterých jsme čerpali. Mohlo jít o chybu při zpracování textu knihy, překlep, vynechání písmene, v horším případě mohlo ubýt něbo přibýt pár nul v číselné hodnotě. Tehdy mě napadlo, že bych pro rozhovor s obhájci serióznosti knih mohl mít s sebou nějaký důkaz té „omylnosti” a tak jsem si oskenoval a vytisknul jednu stránku z knižní encyklopedie s takovou chybou, kde metr krychlový kyslíku měl mít hmotnost oceli a nosil jsem tu stránku s sebou v kapse saka na jednání pro všechny případy. Myslím, že nakonec jsem tu stránku nikdy nemusel vytáhnout z kapsy.
Zapálení bojovníci za pravdu
Když jsme encyklopedii CoJeCo už pár let provozovali, rozvíjeli a zdarma poskytovali, uživatelé využívali občas možnost zaslat nám vzkaz, kterým mohli upozornit na chybu v textu, překlep, nebo požádat o vytvoření chybějícího encyklopedického hesla. Docházelo i k úsměvným situacím. Funkce připomínky dovolovala odeslat krátký textový vzkaz do naší redakce. Připomínek chodilo hodně, většinou několik denně, někdy i desítka nebo dvě desítky za den, v pracovní i sváteční dny. Celkem jich bylo za ta léta tisíce. Dotazy, žádosti o zpracování nějakého hesla nebo připomínka ke správnosti údajů nebo překlepu. Anonymní vzkazy typu – "Tak to jste teda pěkně p....li, nic jsem tady nenašel, kvůli vám teď nemám úlohu do chemie!!!!!" – bych dal úplně stranou, neboť nejsou většinou věcné a konstruktivní. Těch ale bylo samozřejmě taky dost. Mnohem zajímavější pak pro naši práci byly seriózně myšlené připomínky. Těšilo nás, že někoho zajímá kvalita naší práce, obsah encyklopedie a jeho správnost a snaží se upozornit na případné chyby. Na druhé straně se nemá nic přehánět. Jednoho dne byl vytvořen rekord v počtu odeslaných připomínek jedním uživatelem za časovou jednotku. Bylo to v době, kdy se shodou okolností vyskytla chyba v běhu oné části připomínkového systému, totiž nezobrazovala se potvrzení o odeslání připomínky. Uživatel nedostal odpověď „Vaše připomínka byla odeslána”. I tady se prostě vloudila ona chyba. Lidé jsou různí. Je hezké, když je někdo vytrvalý. Tedy někdy je to vhodné, být vytrvalý. Jaký byl můj úžas, když jsem zjistil, že onen rekordman odeslal připomínku opakovaně 110x (ano, takto kulaté číslo to bylo) v rozpětí zhruba 15 minut. Připomínka zněla: „Bažant kolchidský je odvozen od Kolchidy, takže nevím, proč máte v encyklopedii – bažant kolchický?!!!”. My jsme samozřejmě záhy zjistili, kde se vzala tato chyba. Byla i v renomovaném tištěném zdroji, kde dotyčný akademik prostě měl povědomí o přírodovědné, ornitologické a myslivecké stránce věci, ale asi ne už tak o té etymologické. Nebo při zpracování a cestě od autora hesla do knihy vypadlo při přepisu jedno písmenko.
„Proč matete lidi???!!! Jakub Schikaneder se nenarodil 1.3., ale 27.2.!!!” – zněla další připomínka. Nejsem si po těch letech jist, jestli vykřičníky byly tři nebo jich bylo víc. Ano, opět šlo o chybu v tištěné knize, ze které jsme čerpali informace, o kterou jsme se opírali a která děla, že slavný pražský umělec se narodil 1.3.1855. Zdá se, že někdo zaměnil záznam z matriky o křtu, který proběhl 4.3. za datum narození, navíc ještě zaměnil čtyřku a jedničku, chyba byla na světě a tento údaj se pak táhnul desetiletími. Číslice 4 a 1 se v psané formě zamění snadno a kolonka v matrice taky. Nemátli jsme lidi. Tedy nemyslím si, že jsme je mátli. Rozhodně tedy „není naším cílem někoho mást”.
Errata
I takto, jak jsem na dvou příkladech výše ilustroval, vypadá práce encyklopedisty. Vyhledáváme kvalitní zdroje, které považujeme za dostatečně relevantní a spolehlivé a z nich kriticky čerpáme. Z nich přebíráme informace. Těmto informacím pak věříme, zejména tehdy, když v okrajových případech je daný údaj dostupný jen v jednom jediném zdroji a ostatní zdroje tvrdošíjně mlčí. Pokud se ale ukáže, že nějaká informace nebo její část, kterou jsme převzali, je špatně, opravíme chybu. Jde to snadno a mnohem snadněji a rychleji, než kdysi v tištěných knihách. Tam bývaly vkládány volné listy, nadespané Errata, obsahující po vytištění nalezené chyby v textu knihy. U chyb bývala čísla stran, kde si dané chyby měl vlastník knihy ručně opravit přelepením nebo přepsáním.
Hledáme chyby, kontrolujeme, reagujeme na podněty od uživatelů. To je to, co nás učili už naši učitelé matematiky, když nás nutili dělat „kontrolu”, třeba vynásobením podílu a dělitele, jako kontrolu dělení. Miloval jsem matematiku od dětství. Nesnášel jsem ale kontroly početních operací. Nevěděl jsem ještě o naší lidské chybovosti. Chybovost, které se nevyhneme, byť bychom se sebevíc snažili neudělat chybu. Byť bychom chtěli být 100% přesní, jak nás vede doba, uctívající 100% výkonnost a neomylnost. Doba uctívající vše, co je jen chimérou.
Na druhé straně je třeba brát chyby jako něco, co člověka obklopovalo od nepaměti a ne vždy nutně mělo špatné důsledky. Chyby se nevyhýbaly ani vědcům, ani těm největším velikánům objevů. Díky chybě lidstvo dostalo například objev vulkanizace kaučuku, tedy výrobu gumy, když pan Goodyear zapomněl na plotně kamen v laboratoři trošku síry společně s trochou kaučuku a ráno se pak nestačil divit. Nebo Alexander Flemming, kterému se taky chybou někde podařilo zapomenout petriho misku s trochou agaru a ejhle, zázračný lék – penicillin byl na světě. Chybu je třeba přijmout jako fakt a její výskyt pak hledat a zpracovat.
Jaromír Kříž, podzim 2020