církevněslovanský zpěv

Bohoslužebný zpěv, který se formoval od konce 1. tisícíletí hlavně u jižních a východních Slovanů jako samostatná větev byzantského liturgického chorálu. Jeho texty navazují na řeckou byzantskou tradici, jsou však přeloženy do církevněslovanského jazyka a opatřeny převzatými i novými nápěvy. Historické jádro církevněslovanského zpěvu tvoří jednohlasé a výhradně vokální melodie ve volném rytmu, které rozvíjejí motivický materiál bez pravidelných návratů a opakování; byly prováděny nejčastěji sborově (bez hudebních nástrojů). Mladší vrstva repertoáru je komponována též pro vícehlasý sbor; ve stylu je ovlivněna západoevropskou hudbou 16.–19. století – Nejstarší dochované písemné záznamy církevněslovanského zpěvu pocházejí z Ruska z 11. století, vlastní historické počátky však jsou spjaty s činností Konstantina a Metoděje na území Velké Moravy. Vývoj pokračoval v balkánských zemích (Bulharsko, Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko), byl však historickými okolnostmi v různé míře omezován, a proto už od 12. století se vývojové centrum církevněslovanského zpěvu přesunulo do Ruska. Nejstarší vrstva hudebních rukopisů z 11.–14. století je tu zachována zvláště v notaci kondakarné (viz též kondakarnoje pěnije) a znamenné (krjukové), která pak převládla až do 17. století (znamennyj raspev). Vícehlas, vyrůstající z folklórní tradice, se začal vedle jednohlasu prosazovat od 16. století, od poloviny 17. století byl však vytlačován umělejším, evropskou hudbou ovlivněným stylem (partěsnoje penije).