ars nova

Vývojové období francouzské vícehlasé hudby vrcholného středověku (asi 1320 – 1420). Okolo roku 1320 vznikly hlavní teoretické spisy, ve kterých byl vyložen nový systém rytmiky, notace a skladebné techniky, traktáty Ph. de Vitry Ars nova (Nové umění) a J. de Murise Ars nove musice (Nové hudební umění). – Zakladatelem ars nova byl Ph. de Vitry, pravděpodobně tvůrce tzv. izorylmického moteta, kterému vtiskl ráz velké reprezentativní formy vyjadřující zcela určité myšlenky nejčastěji aktuální problémy současného veřejného života. Druhým představitelem ars nova je G. de Machaut. Těžištěm jeho tvorby je vícehlasá píseň, kantiléna (nejčastěji tříhlasá), která se stala hlavním útvarem dvorské zábavné hudby, texty zpracovávaly zvláště milostné náměty a využívaly přitom básnické a hudební formy truvérské lyriky (ballade, virelai, rondeau). – Francouzská ars nova pronikla i do Anglie, ve 2. polovině 14. století do Itálie a ke konci století i do střední Evropy (zprostředkovaně). Období po Machautově smrti bývá dnes nazýváno ars subtilior (zjemnělé umění), ve skladebné technice i v notaci se projevují rysy manýrismu. Izorytmické moteto se stává okázalou slavnostní hudbou k významným veřejným příležitostem (korunovace, svěcení chrámu). Převládá však kantiléna, rafinovaně konstruovaná a vyumělkovaná díky polyrytmii, složitým koloraturám a nepřehlednému splétání hlasů.