antická hudba



Hudba
Hudba starověkých Řeků a Římanů. V životě Řeků zaujímala hudba mimořádné místo. Těsně spjata s poezií a tancem byla spolu s gymnastikou původně základní složkou výchovy. Řekové připisovali hudbě velký účinek na lidskou duši, viděli v ní nejen estetickou, ale především mravní sílu. To se odráží v názorech pythagorovců a později hlavně u Platóna a Aristotela. Hlavním pramenem je Boěthiův traktát De institutione musica (O základech hudby), který ovšem pochází z doby značně pozdní. Starořecká hudba byla jednohlasá (vokální i instrumentální), teprve později se objevila heterofonie. Pěstoval se sólový i sborový zpěv, velká pozornost byla věnována nástrojové hře (nauka o hudebních nástrojích, zvaná organiké). Nejužívanějšími hudebními nástroji byly kithara (největší mistr byl Terpandros), lyra a aulos. Dále strunné nástroje forminx, harfa, z dechových trubka salpinx a roh keras, z bicích krotala (podobné kastanětám), kymbalamalé činely) a bubínek tympanon. Řeckým vynálezem jsou hydraulické varhany (Ktesibios, asi 3. století př.n.l.). Velký význam měla hudba jako složka antického divadla. Největší účast hudby byla v Euripidových tragédiích. Starořeckých skladeb se dochovalo velmi málo. Dosud je známo jen 15 autentických památek řecké hudby, z nichž nejznámější jsou dva hymny na boha Apollóna (vtesány do zdi athénské pokladnice v Delfách, 2. století př.n.l.) a skolion na Seikilově náhrobku v Tralles (jihovýchodně od Smyrny, datování nejisté, asi 2. století př.n.l.-l. století n.l.). Důležitý byl rozvoj hudební teorie, která se stala východiskem evropské hudební teorie středověké. Starořecká hudební teorie se členila na dva základní proudy: kanonikové vycházeli z matematických základů a odvolávali se k autoritě Pythagorově, jejich nauku zachovali Euklides a Klaudios Ptolemaios a harmonikové (Aristoxenos z Tarentu, Aristides, Boěthius) se opírali o praktickou zkušenost a vycházeli z učení Aristotelova. Základem řecké tónové soustavy byl tetrachord, tj. sestupná řada čtyř tónů v rozsahu čisté kvarty. Rozeznávaly se tři druhy tetrachordů: dórský, frygický a lydický. Spojením dvou stejných tetrachordů vznikla oktávová řada (stupnice), zvaná harmonie (dórská e' – e, frygická ď – d, lydická c' c). Z každé základní harmonie byly odvozovány dvě další buď přemístěním spodního tetrachordu nad vrchní a přidáním tónu nahoře (doplnění na oktávový rozsah), nebo přemístěním vrchního tetrachordu pod spodní s přidáním tónu dole. Odvozené harmonie se označovaly povodně giměnem, avšak v prvém případě s předponou hyper- (například hyperdórská), v druhém s předponou hypo- (hypodórská). Z řeckých harmonií byly ve středověku odvozeny církevní stupnice. Starořecká hudba znala také chromatiku a enharmoniku, ovšem v podstatně jiné podobě než novější evropská hudba. Jednalo se o jiná uspořádání tetrachordu například tzv. starší enharmonika vynechávala třetí stupeň tetrachordu (tím vznikala pentatonika). Římané přejali hudební názory, hudební nástroje (tíbia), teorii i praxi od Řeků. Podstatně nové vývojové prvky nepřinesli. Hudba se uplatňovala jako složka dramatických útvarů, dále v tzv. pantomimě, která plnila úlohu dnešního baletu. Pěstoval se sborový zpěv i nástrojová hudba v bohatém obsazení. Hlučná hudba se uplatňovala v cirkvi, kde zdomácněly i varhany.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 6. 10. 2000
Autor: -red-

Odkazující hesla: italská hudba.

Sdílet: Facebook Twitter

Reklama: