klasická fyzika

Novověk

Souhrn fyzikálních disciplín, jejichž rozvoj byl dovršen na počátku 20. století; vyvíjely se jako fyzikální obraz makrosvěta přímo dostupného smyslovým orgánům člověka. Pojem klasická fyzika obvykle zahrnuje Newtonovu mechaniku, teorii elektromagnetického pole, fyzikální optiku, termodynamiku a klasickou statistickou fyziku. Vyvrcholením klasické fyziky se stala speciální teorie relativity. Dominující postavení klasické fyziky bylo otřeseno v období tzv. krize fyziky na přelomu 19. a 20. století, a to jejím selháním při interpretaci nových experimentálních poznatků (záření absolutně černého tělesa, fotoelektrický jev, atomová spektra). Pojmový aparát a zákony klasické fyziky se ukázaly jako nepoužitelné pro popis malých systémů – molekul, atomů a částic. Krize fyziky se stala podnětem k rozvoji kvantové fyziky. Neznamenala negaci klasické fyziky, ale vymezení její platnosti pro popis makrosystémů. Klasická fyzika není opakem kvantové fyziky, ale jejím důsledkem při přechodu od mikrosystémů k makrosystémům. Obecná relativita, která je nekvantové povahy, je obvykle zahrnována do klasické fyziky Termín klasická fyzika není jednoznačně vymezen. Z filozofického a gnozeologického hlediska se někdy klade dělítko mezi klasickou fyzikou a moderní fyzikou, do níž je vedle kvantové fyziky zahrnuta i fyzika relativistická. Společnými rysy obou těchto disciplín jsou: zásadní revize obsahu nejzákladnějších klasických pojmů a hypotéz (čas a prostor, hmota a energie, nespojitost fyzikálních veličin a dějů, vlnové vlastnosti částic), hluboké ovlivnění stylu vědeckého myšlení v přírodních vědách i ve filozofii a silné impulsy rozvoje techniky 20. století. Klasická fyzika je i nadále důležitou součástí fyziky. Rozvíjí se v základním výzkumu a zejména v technických aplikacích v oblastech, kde se neprojevují kvantové jevy.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 1. 9. 2002
Autor: -red-