nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Vondráčková
 Lucie, *8.3.1980 (Praha), česká herečka a zpěvačka. V mládí navštěvovala základní...

Forman
 Miloš, *18.2.1932 (Čáslav) – †13.4.2018, americký filmový režisér, pedagog a ...

Osment
 Haley Joel, *10.4.1988 (Los Angeles, USA), americký filmový herec. Začínal už jako dítě v ...

Vonnegut
 [Vonygat], Kurt, *11.11.1922 (Indianapolis) – †11.4.2007 (New York), americký prozaik a ...

Kurosawa
 Akira, *23.3.1910 (Tokio) – †6.9.1998 (Tokio), nejvýznamnější japonský filmový režisér a ...


paměť
Obecná schopnost organismu uchovávat a znovu si vybavovat podněty (vnímané obsahy) po jejich odeznění. Obecný předpoklad uchování a dalšího zpracování minulé zkušenosti jedince, zakládající kontinuitu psychického života na základě funkčního sepětí dílčích složek jednotného pamětového procesu: bezděčného (neúmyslného) či záměrného (úmyslného) zapamatování, vybavování a zapomínání; psychický proces vštípení, podržení (retence), vybavení (znovupoznání – rekognice) a zapomínání určitých obsahů; mechanismus kontinuitního zápisu událostí se současným záznamem času ve zkušenosti jedince. – Fyziologickým základem paměti jsou dočasné spoje v mozkové kůře, jejichž utváření je spojeno s paměťovým kódováním; čím delší je paměfový interval, tím větší je vliv kódování. Paměťová rekonstrukce percepčních odrazů není rigidní, ale dynamická (zapamatované obsahy na sebe působí, ovlivňují se a podléhají neustálým restrukturačním změnám při celkové tendenci k syntéze a zjednodušení paměfového schématu). Neurokybernetika pokládá za nositele informace v paměťových procesech frekvenci impulsů vedených nervovou sítí; spolehlivost systému zajišťuje paralelní přenos po větším počtu drah. Při přenosu informace do mozkové kůry se postupně zapojuje stále více neuronů a dochází k vzájemnému ovlivňování paralelních obsahů. Studium mechanismů konfigurace a aktivní rekonstrukce paměfových stop se týká především krátkodobé paměti (odrážení a uchovávání vnějších jevů na základě senzorických procesů), zatímco dlouhodobá paměť (složitější proces převodu obsahů krátkodobé paměti do formy relativně stálých stop podstatných vztahů a logicky zpracovaných informací) se zkoumá zejména ve vztahu k procesu učení. Kontinuitní přechod od krátkodobé k dlouhodobé paměti souvisí s otázkou existence senzorické, ikonické a stabilizační paměťové fáze (první fáze je schopna uchovat veškerou informaci; to je však biologicky neúnosné z hlediska interferenčního zahlcení nervových center; vzniklý rozpor je proto řešen na základě fyziologické a psychologické regulace subjektivním výběrem uchovávaných a zapomínaných obsahů). – Historicky byla paměť studována již ve starověku (Aristotelův pojem mnémé a Platónův pojem anamnésis, které oživila fenomenologická psychol. ve významu rezervoáru individuálních zkušenosti a schopností jejích reprodukce), experimentálně od 19. století (H. Ebbinghaus). První teorie paměti (asocianismus) přispěly svými spekulacemi k rozpracování hypotézy paměťové stopy, setrvávající v CNS po odeznění původního podnětu (teorie engramů a mnéme R. Semona, *1859 – †1918), vystřídané později koncepcí tzv. reverberačních okruhů, reprezentujících elementy paměti, v nichž dochází k neustálému kroužení nervových vzruchů; hypotéza stopy byla často revidována z fyziologického hlediska a nově interpretována teorií informace. Stěžejní práce o podstatě paměťových procesů předložili I. P. Pavlov (dočasný nervový spoj jako základ paměti), W. PenfieldK. S. Lashley (význam mozkové kůry pro paměťové zpracování dat). Behaviorální teorie většinou dospěly ke ztotožňování paměti s procesem učení, resp. memorování. Typickými představiteli pokusů o klasifikaci druhů paměti jsou H. Remplein preferující smyslové modality paměti (paměť vizuální, sluchová, čichová) a J. P. Guilford, razící dimenzionální pojetí paměti (paměť vizuální, auditivní, rozsah paměti, mechanická paměť). Idealistickou filozofickou koncepci paměti vytvořil H. Bergson (ryze biologická a ryze duševní paměť), jehož teorie vyústila ve vitalistickém výkladu E. Bleulera (paměť jako obecná vlastnost živé i neživé hmoty). L. S. Vygotskij a dále A. R. Lurija zdůraznili význam interakce paměti s dalšími psychickými procesy a naznačili tak další směr současných výzkumů (například úloha syntézy a analýzy ve struktuře paměti). – Biologické vědy vycházejí z předpokladu, že krátkodobá paměť je zprostředkována přechodnými změnami převážně elektrické povahy na synapsích, zatímco dlouhodobá paměť je zajišťována anatomickými nebo molekulárními změnami nervových buněk. Studují paměť u všech mnohobuněčných živočichů (vyjma hub) z různých aspektů, střetávajících se mj. v etologických studiích (druhové zvláštnosti paměti růzých skupin hmyzu, ptáků a savců, podíl paměti vyšších živočichů na jejich cílesměrném a ritualizovaném chování). Biologické poznatky o paměť využívá psychologie a lékařství jednak k prohloubení znalostí o mechanismech a funkcích paměťových procesů, jednak ke klasifikaci základních poruch paměti, mezi něž se řadí hlavně hypermnézie, hypomnézie, amnézie a vzpomínkový klam (fantazijní vzpomínka, pokládaná bezděčně za vzpomínku na reálnou událost).


 

Odkazující hesla: Alzheimerova nemoc, degradace, demence, hypomnézie, inhibice, invariance, kapacita, Koffka, memorování, mnemonik, Piéron, představa, rekognice, Ribot, učení, vštěpování, vybavení, vývoj psychiky, zapomínání, zkušenost
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 28.7.2006
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2018, OPTIMUS s.r.o.