nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Coldplay
 Britská hudební skupina založená na podzim roku 1996 ve složení Chris Martin (zpěv, klavír, kytara...

Vaňková
 Ludmila, *9.5.1927 (Praha), česká prozaička. Studovala obor sociologie a psychologie na...

Ricci
 Christina, *12.2.1980 (Santa Monica, Kalifornie, USA), americká filmová herečka. Je dcerou...

Kemr
 Josef, *20.6.1922 (Praha, Československo) – †15.1.1995 (Praha, Československo), významný český...

Monyová
 Simona, *17.3.1967 (Brno), česká spisovatelka. Vystudovala psychologii na pedagogické fakultě, poté...


opera
[italština], hudebně dramatický útvar, v němž je v jeden celek spojen projev dramatický, divadelní, hudební a výtvarný, popřípadě i taneční. Mezi předchůdce opery patří například pastorální hry se zpěvy (Hra pod loubím, Robin a Marion od Adama de la Halle) a další dramatické útvary spojené s hudbou a písněmi. Jako samostatná hudební forma vznikla opera kolem roku 1600 ve Florencii snahou členů florentské cameraty. První operou byla Perriho Dafné (provedená v roce 1598), první zachovanou operou je Euridice od téhož autora (provedená v roce 1600). Prvním významným operním skladatelem byl C. Monteverdi (Orfeo, 1607). Italští skladatelé (benátská škola, neapolská škola) a pěvci stáli v čele rozvoje nového hudebního druhu po několik dalších století a ovlivňovali jeho vývoj i v ostatních zemích. Ve Francii reprezentuje barokní operu J. B. Lully, později J. P. Rameau, v Anglii H. Purcell. Opera vrcholného baroku (1630–1680) směšovala prvky vážné a komické, v pozdním baroku (1680–1750) nastoupila diferenciace na vážnou operu (opera seria) a komickou operu (opera buffa v Itálii, opera comique ve Francii, singspiel v Německu). Italská opera seria se rozvíjela hlavně v období 1695–1760, o její reformu se pokoušeli představitelé neapolské školy (zejména J. A. Hasse, N. Jommelli, T. Traetta). První významnější komickou operu La serva padrona (Služka paní) vytvořil G. B. Pergolesi (provedena 1733). V období hudebního klasicismu přispěl k vývoji opery svou reformou Ch. W. Gluck, později W. A. Mozart. Raný německý romantismus představovali C. M. Weber a H. Marschner. V průběhu 19. století se rozvíjely jednotlivé národní školy (Čechy – B. Smetana, A. Dvořák; Polsko – S. Moniuszko; Maďarsko – F. Erkel; Rusko – M. I. Glinka, M. P. Musorgskij, N. A. Rimskij-Korsakov), v Německu usiloval o spojení hudby, slova, výtvarného umění, zpěvu, tance a herecké akce (gesamtkunstwerk) R. Wagner. Obohacuje se vývoj opery v Itálii (G. Rossini, V. Bellini, G. Donizetti, G. Verdi, G. Puccini) a ve Francii (velká opera – G. Spontini, G. Meyerbeer, lyrické drama – Ch. Gounod, impresionistická opera – C. Debussy). Rozvoj operní tvorby pokračuje i ve 20. století (A. Berg, P. Hindemith, L. Dallapioccola, C. Orff, B. Britten, v Rusku D. D. Šostakovič, S. S. Prokofjev, D. B. Kabalevskij, T. N. Chrennikov, J. S. Mejtus, R. K. Ščedrin, u nás J. B. Foerster, V. Novák, L. Janáček, B. Martinů, A. Hába, I. Krejčí, E. Suchoň, J. Cikker). Vytvářejí se zvláštní druhy opery: opera-oratorium (I. F. Stravinskij), minutová opera (D. Milhaud), rozhlasová a televizní opera (B. Martinů), džezová opera (E. Křenek, G. Gershwin), dětská opera (B. Britten). Jako námět se často objevuje společenská a sociální kritika (A. Berg, E. Křenek, P. Hindemith, K. Weill).


 

Odkazující hesla: árie, Bach, Balakirev, benátská škola, buffo, Caccini, Čajkovskij, Glinka, Haydn, italská hudba, Kalinnikov, Kempff, lotyšská hudba, Musorgskij, Neefe, německá hudba, oratorium, ouvertura, partitura, Prokofjev, Rachmaninov, Ravel, recitativ, Rimskij-Korsakov, Rubinštejn, Spontini, Thomson, Vaughan Williams, vokální hudba
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 12.3.2001
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2017, OPTIMUS s.r.o.