nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Apted
 Michael, *10.2.1941 (Aylesbury, Buckinghamshire, Velká Británie), britský filmový a televizní...

Roxette
 Švédská hudební skupina, kterou od roku 1986 tvoří zpěvačka Gun Marie Fredriksson (*30.5.1958...

Rolling Stones
 Britská hudební skupina založená v červnu 1962 Mickem Jaggerem (zpěv) a Keithem Richardsem...

Bruckheimer
 Jerry, *21.9.1945 (Detroit, Michigan, USA), vlastním jménem Jerome Leon Bruckheimer (přezdívkou Mr...

Carradine
 David, *8.12.1936 (Hollywood, Kalifornie, USA) – †4.6.2009 (Bangkok,Thajsko), vlastním jménem...


křesťanství
[Křesťan, řecky Christianos, latinsky Christianus, přívrženec Krista], jedno ze tří nejrozšířenějších a nejvlivnějších světových monoteistických náboženství (vedle buddhismuislámu). Vzniklo v polovině 1. století ve východních provinciích římské říše v období hluboké krize římského impéria jako nové náboženství otroků a utiskovaných, formující se v prostředí náboženského synkretismu. V průběhu prvních čtyř století se rozšířilo po všech římských provinciích, stalo se postupně náboženstvím vládnoucích tříd a za vlády Konstantina I. Velikého bylo roku 313 přijato za státní náboženství římské říše. Ve středověku se stalo základem ideologie feudalismu v evropských zemích a v byzantské řiši. Na východě a v severu Afriky bylo v průběhu 7. až 15. století potlačeno bouřlivou expanzí islámu, křesťanství se neprosadilo ani vůči bráhmanismu a hinduismu v Indii. Naproti tomu si zachovalo svou autonomii v menšinových enklávách vůči staršímu buddhismu (Indie, Čína, Japonsko, Barma, Thajsko) i mladšímu islámu v některých arabských zemích, části Afriky, v Afghánistánu, Pákistánu a Indonésii. Severní evropskou kolonizací zámořských zemí bylo od 16. století přenášeno do kolonií. Důležitou roli zde sehrála rozsáhlá a intenzívní misionářská činnost, prováděná zejména mezi podrobenými národnostmi často nevybíravým způsobem. – Ve svých sociálně ekonomických kořenech je křesťanství produktem společenských poměrů, třídních rozporů a ekonomických změn uvnitř římské říše, vyplývajících ze vzniku monarchie v podobě principátu (Augustus, 30 př.n.l.) a později dominátu (Diocletianus, od 284). Vznik kolonátu jako hlavní formy vykořisťování drobných výrobců připravil půdu pro rozšíření mesianistických (vykupitelských) představ, které se staly východiskem složitého procesu formování křesťanství jako nového, univerzálního a nadnárodního náboženství. K náladám bezvýchodnosti a zoufalství, které se šířily v oblasti celého Středomoří, přispělo i vojenské potlačení řady povstání otroků (největší vedl 73–71 Spartakus) a tlumení nespokojenosti potlačených národů a národností. Hlásání rovnosti lidí před bohem nezávisle na jejich třídní a etnické příslušnosti včetně příslibu posmrtné blaženosti (vykoupení) jako odměny za pokorné snášení ůtrap pozemského života se stalo pro lidové masy bytostně přitažlivější ideou než Augustův umělý kult říše ("bohyně Roma") a imperátora (císař – bůh). V podmínkách mnohonárodnostní římské říše současně docházelo ke vstřebáváni prvků různých starověkých národních náboženství a kultů (zejména mýtů rolnických národů o umírajících a znovu vzkříšených božstvech) i k šíření utilitárních forem antické filozofie. (Senekovo učení o rovnosti všech před bohem a o blaženosti posmrtného života, Filónův výklad hrišné podstaty člověka, spojený se snahou o sladění judaismu s platónskou filozofii v učení o "logu" jako tvořivé a zprostředkující síle "božího slova"). Tyto směry filozofického myšlení posléze splynuly s učením některých židovských sekt, zejména essejců, jejichž učení o příchodu Mesiáše překročilo hranice ortodoxního judaismu a stalo se jedním z ohnisek spojujících židovské náboženství s křesťanstvím. Tyto zdroje přispěly rovněž k profilování podoby legendárního bohočlověka Ježíše Krista, podle křesťanské věrouky zakladatele křesťanství. Teologická konstrukce, vyplývající ze spojení objektivních příčin vzniku křesťanství s postavou Ježíše Krista, se však záhy stala natolik rozporuplnou, že křesťanská církev byla nucena prohlásit své hlavní články víry za cosi lidskému rozumu nedostupného (Tertullianovo "credo, quia absurdum" – věřím, poněvadž je to nesmyslné); to vedlo k ostré kritice ze strany racionalisticky a empiricky orientovaných filozofů; kritika se pak vyhrotila v období renesance a novověku a vyústila v odmítnutí historičnosti osoby Ježíše Krista. – Věroučná podstata křesťanského náboženství se redukuje na víru ve spasení skrze Ježíše Krista, který svou mučednickou smrtí vykoupil hříchy lidstva a vrátí se podruhé na zem, a na víru v poslední soud a království nebeské. Pojítkem raného křesťanství byla bezmezná nenávist k Římu, centru despotismu, symbolizovanému v biblické Apokalypse "velkou nevěstkou". Rozklad římské vládnoucí třídy v této atmosféře urychlil proces formování základů křesťanské věrouky, jejíž hlavní teze byly shrnuty roku 325 na nicejském koncilu do tzv. Apoštolského vyznání víry (symbolum apostolicum), kterým křesťanská církev kanonizovala do podoby dogmat vybrané části jednoho ze dvou pramenů křesťanské věrouky – slovního podání (tzv. tradice) a legend; z nich lze vyvodit nejednotnost původního křesťanského učení, jež se ve svém počátku skládalo z množství šměrů a sekt s různou ideologií a kultem. Nejdůležitějším pramenem křesťanské věrouky je bible, jejíž první část tvoří souhrn náboženských knih převzatých z judaismu (Starý zákon), druhou sedm knih křesťanské literatury (Nový zákon). Nejednotnost prvotního křesťanského učení odpovídá i nejednotné sociální struktuře prvokřesťanských obcí. V čele stáli původně charismatikové, tj. lidé nadaní údajně různými nadpřirozenými schopnostmi, nejčastěji prorockými. Správa obcí byla svěřována sboru starších, tzv. presbyterům. S postupným vytrácením ideje rovnosti z prvotních křesťanských obcí docházelo stále častěji k pronikání příslušníků z vyšších vrstev římské společnosti do těchto organizací. Změny v sociální struktuře stále početnějších křesťanských obci vyvolaly potřebu složitější organizace; vzniklo institucionalizované duchovenstvo (klérus) tvořené kněžími, biskupy a jejich pomocníky (diákony). Původní demokratickou správu obcí nahradil monarchistický episkopát; společné "hody lásky" (agapy) se změnily v eucharistický rituál požívání těla a krve Ježíše Krista (mše). Došlo k rozdělení věřících na klérus a laiky, jež položilo základ vzniku kř. cír kve jako všezahrnující (katolické, tj. obecné) hierarchické organizace. Tato církev, formovaná v období vrcholící krize celé ekonomické a společenské soustavy otrokářského státu (od 3. století), urychlené sílícími nájezdy barbarských kmenů, začala po uznání za státní náboženství tzv. ediktem milánským (313) záměrně ničit protikřesťanské spisy, potlačovat opozici antických literátů a nerozpakovala se sáhnout ani k literárním podvrhům. Přestože zprvu bojovala o právo rozhodování v náboženských věcech s císaři (césaropapismus), získala koncem 4. století rozhodující vliv na císařskou vládu, zejména v západní části říše. Tohoto vlivu křesťanská církev posléze využila k pronásledování pohanů a nepravověrných křesťanů (heretiků, kacířů ) a své působení se snažila odůvodnit v ideologické rovině (například logicky včleněná soustava křesťanské věrouký, vypracovaná hipponským biskupem Augustinem). – V 2.polovině 4. století se křesťanství vyvíjelo již zcela ve znamení pevně organizované křesťanské církve, i když v rámci římské říše bylo stále ještě doménou menšiny obyvatelstva (setrvávání venkovského obyvatelstva při tradičních kultech; odtud výraz "paganus", pohan, původně ve významu venkovan). Omezení a zákaz pronásledování křesťanů za neuznávání kultu Říma a imperátora byly vystřídány přímou podporou křesťanství vládnoucí oligarchií. Křesťanství jako kosmopolitní náboženství se stalo přijatelné nejen pro Řím a jeho provincie, ale i pro nově vznikající státy za hranicemi římského impéria. Kosmopolitní charakter křesťanství podmínil i jeho postupnou přeměnu ve světové náboženství, dodal mu schopnost přežít společenský systém, v němž se zrodilo, přizpůsobit se feudálním vztahům a nakonec i podmínkám buržoazní společnosti – V teologických výkladech je nejvlastnější podstatou křesťanství víra v současné božství a plné člověčenství Ježíše Krista, zaštítěná učením Athanasia I. Velikého; z této podstaty je vyvozována mravní závažnost, síla a aktuálnost křesťanského náboženství. Podstoupení křtu, symbolické požíváni těla a krve spasitelovy a konání dobrých skutků zahrnují křesťanští teologové do základní povinností křesťana, který chce být spasen. Hierarchizace těchto povinností včetně zdůvodnění jejich teologické nadstavby spolu s rozdílností sociálního a náboženského života prvotních křesťanských obcí ústily do častých sporů a církevních rozkolů. Největší rozkol byl způsoben rozdělením římského impéria na západořímskou a východořímskou (byzantskou) říši roku 395; v důsledku tohoto rozdělení došlo k vytvoření dvou samostatných náboženských center křesťanství (Řím, Konstantinopolis) a k dalším sporům, které roku 1054 vedly k rozštěpení křesťanství na západní (katolicismus) a východní (pravoslaví). V l6.století vzniklo široce založené protikatolické hnutí, které bylo jednou z forem boje rodící se buržoazie proti feudalismu. Vedlo ke zrodu třetí zásadní varianty křesťanství – protestantismu, který se na rozdíl od katolicismu a pravoslaví rozštěpil na více věroučných směrů. – Na území dnešní ČR proniklo křesťanství v 9. století. Pronikání křesťanství napomáhalo feudalizaci území slovanských kmenů, vliv křesťanství se projevil i v zápasu Velké Moravy za nezávislost na východofranské říši. Pozitivní význam měla z Byzance vyšlá cyrilometodějská misie 863. Křesťanství se na našem území upevňovalo v období vrcholícího církevního rozkolu, přičemž raně feudální státy v českých zemích a Uhrách se přiklonily ke katolicismu. – Snaha o zachování vlivu křesťanství vede v současně k opakovaným pokusům o jeho modernizaci. Výsledkem těchto pokusů je určité uvolnění dosavadní dogmatické strnulosti, spojené s pokusy o překonávání věroučných rozdílů na jedné straně a roztříštěností teologických koncepcí na straně druhé. Ekonomické, sociální a kulturní přeměny novověku, buržoazní revoluce, rozvoj vědy a techniky, proces sekúlarizace života, socialního dělnického hnutí a vývoj světového revolučního procesu vedly k poklesu vlivu církve i křesťanství světového názoru; křesťanství na ně reaguje snahami o přizpůsobení soudobému světu (aggiornamento), po sjednocení (ekumenické hnutí), ale také úsilím pokrokových křesťanů o aktivní účast v boji za mír a společenský pokrok.


 

Odkazující hesla: adoptianismus, alexandrijská škola, Boris I., církevní kalendář, české výtvarné umění, dánské výtvarné umění, De tribus impostoribus, essejci, evangelické církve, gregoriánský chorál, hymnus, Jeruzalém, kaple, katolicismus, Korejci, Lactantius, letnice, Libanonci, Mandeismus, montanismus, mučedník, náboženství, osobnost, pravoslaví, prorok, rakouské výtvarné umění, serafíni, Skotsko, stoicismus, Symeon I., Tivové, tradice posvátná
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 23.8.2005
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2017, OPTIMUS s.r.o.