mobilní satelitní sítě



Úspěšný rozvoj kosmické techniky uspíšil i rozvoj kosmických spojů. Nejde jenom o družicové vysílání rozhlasu a televize, ale též o využití telekomunikačních družic pro dálkový přenos širokopásmových signálů i pro realizaci spojení mezi mobilními účastníky. Jedním z hlavních cílů satelitních projektů je vytvoření podmínek pro realizaci účastnických spojení mezi libovolnými místy na Zemi pomocí mobilních stanic konstruovaných s minimálními rozměry, hmotností a výkony napájecích zdrojů. Kosmické komunikace používají tři základní druhy telekomunikačních družic. První z nich je tzv.GEO (Geostationary Earth Orbit) neboli geostacionární družice, jejichž oběžná dráha je ve výšce 36000 km. Doba oběhu je shodná s rychlostí otáčení Země a pro pozemského pozorovatele jsou tedy nehybné. Druhou je tzv. MEO (Medium Earth Orbit) neboli družice se střední kruhovou drahou, výška je nad 10 000 km a doba oběhu je okolo 5 hodin. Třetí je tzv. LEO (Low Earth Orbit) neboli družice s nízkou kruhovou drahou, oběžná dráha těchto družic se nachází ve výšce zhruba 700–1500 km, doba oběhu je 80–130 minut. Umístění družic na oběžných drahách nemůže být libovolné, neboť magnetické pole Země zachycuje elektrony a ionizované částice vyzařované Sluncem a vytváří pásma s vysokou energií, tzv. Van Allenovy pásy. Magnetické pole Země tak chrání život na Zemi, ale současně vytváří technická omezení pro umístění družicových segmentů. Telekomunikační družice umožňují vytvářet buňkové sítě. Jedna buňka (satelit) má poloměr řádově několik stovek kilometrů (LEO, MEO), případně několik tisíc kilometrů (GEO). Existuje celá řada mobilních satelitních systémů. Nejznámější jsou například Iridium, Globstar, Inmarsat a další.

Datum vytvoření: 11. 1. 2001
Datum aktualizace: 11. 1. 2001
Autor: HH

Reklama: