analogové buňkové systémy

Ze současného pohledu se sice jedná o překonané varianty radiotelefonních systémů, ale díky počtu jejich účastníků, bude s nimi ještě řadu let počítat. Původně realizované analogové sítě s nezávislými základnovými stanicemi o velkém vysílacím výkonu měly dvě principiální nevýhody. Mobilní účastník takovéto sítě si při přesunu do oblasti sousední základnové stanice musel sám přeladit mobilní stanici na jiná frekvenční pásma. Druhá nevýhoda spočívala v tom, že takovýto systém neumožňoval dostatečně efektivní využití rádiového pásma. Rádiové kanály použité na jedné základnové stanici je totiž možné použít opětovně pro další základnu až mimo oblast, ve které se může projevovat vzájemné rušení. Prvním analogovým systémem uvedeným do veřejného provozu byl v roce 1979 americký systém AMPS (Advanced Mobile Phone System), následovaný v roce 1981 prvním evropským systémem NMT (Nordic Mobile Telephone) provozovaným nejprve v severských státech Evropy. Nástup analogových systémů uzavíraly v roce 1985 systémy TACS (Total Access Communications System) ve Velké Británii a C-net (Cellular Network) ve Spolkové republice Německo. Systém NMT 450 byl v roce 1991 zaveden i v tehdejší ČSFR. Analogové mobilní systémy používají frekvenční modulaci a přístupovou metodu FDMA (mobilní stanice využívá pro spojení se základnovou stanicí jednu z dvojic volných frekvenčních kanálů). Hlavními nedostatky těchto systémů jsou relativně nízká kvalita přenosu, malé zabezpečení proti odposlechu a zneužití, neefektivní využití přiděleného frekvenčního pásma a zejména vzájemná neslučitelnost, a tím obtížné zabezpečení důležité funkce mobility-mezinárodního roamingu (volného pohybu mobilního účastníka v mezinárodním měřítku v sítích různých operátorů s jedním číslem stanice).

Datum vytvoření: 9. 1. 2001
Datum aktualizace: 11. 1. 2001
Autor: HH

Reklama: