čínské divadlo

Divadelní prvky se uplatnily nejprve ve výstupech mimů a artistů, zpěváků, tanečníků a lidových vypravěčů. Ve 14. století se čínské divadlo zformovalo v syntetický útvar, jenž zahrnoval umění slovesné, hudební, herecké, pantomimu a tanec s akrobatickými prvky; postavy byly typizované (učenec, válečník, služka). Dramatikové (Kuan Chan-čching, Paj Pchu, Wang Š -fu) psali lyrickoepické hry (tzv. jüan ca-ťü), vyžadující všestranný herecký projev. V době dynastie Ming získaly oblibu hry čchuan-čchi; v této formě byla napsána dramata, jež osvědčila svou životnost na scéně po celá staletí (Kao Ming, Hra o loutně; Tchang Sien, Pavilón pivoněk). Od 2. poloviny 16. století se rozvíjel nový divadelní styl kchun-čchü, jenž měl zpočátku jen regionální význam, avšak v 17. a 18. století převládl. Byl provozován zvláště hereckými soubory, jejichž mecenáši byli bohatí kupci a hodnostáři. V kchun-čchü dozrálo syntetické herectví a vytvořil se systém konvencí, udržovaných v čínském divadle až do 20. století Vedle kchun-čchü, pokládaného za divadlo vzdělanců, nastal též rozmach regionálních typů divadla. Od poloviny 19. století měla významné postavení pekingská opera. Na přelomu 19. a 20. století vzniklo hnutí za nový dramatický i herecký sloh. Při jeho formování se v 1. pol. 20. století uplatnil i vliv ruské a západoevropské dramatiky (H. Ibsen, G. B. Shaw, A. P. Čechov). Ve 20. a 30. letech se objevila pův. dramata čínských autorů (Kuo Mo-žo, Lao Še, Cchao Jü). opera.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 11. 7. 2006
Autor: -red-

Reklama: