nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Burian
 Vlasta, *9.4.1891 (Liberec) – †31.1.1962 (Praha), vlastním jménem Josef Vlastimil Burian...

Mádl
 Jiří, *23.10.1986 (České Budějovice, Československo), český filmový a televizní herec...

Zinnemann
 [Zinemen], Fred, *29.4.1907 (Vídeň, tehdejší Rakousko-Uhersko) – †14.3.1997 (Londýn, Velká...

Caine
 [Kejn], Michael, Sir, *14.3.1933 (Londýn, Velká Británie), vlastním jménem Maurice Joseph...

Wilder
 [Vajldr], Billy, *22.6.1906 (Sucha Beskidzka, Halič, Rakousko-Uhersko, dnešní Polsko) – †27.3...


česká literatura
Prvním písemným památkám české literatury (9. století) předcházela ústní slovesnost, jež odrážela původní předfeudální společenské vztahy, ale rozvíjela se i později vedle literatury psané. Spisovným jazykem byla staroslověnština (9. až 11. století), latina (10. až začátek 19. století), čeština (od konce 13. století) a němčina (zejména od josefinismu do 30. let 19. století). Za hlavní vývojové periody české literatury se tradičně pokládá literatura starší (do 18. století) a česká literatura nová.
První písemné památky na české půdě vznikaly v 60. letech 9. století, kdy KonstantinMetoděj vytvořili pro Velkou Moravu hlaholské písmo a jako liturgický a literární jazyk zavedli staroslověnštinu. Vedle literatury překladové (základní texty důležité pro bohoslužbu, ale i svod právních norem, tzv. nomokánon, a sbírka legend, tzv. paterik) vznikala později i literatura původní (Život Konstantinův , Život Metodějův ).
Staroslověnské písemnictví Velké Moravy ovlivnilo jazykový a literární vývoj v českém přemyslovském státě (píseň Hospodine, pomiluj ny). Společným jazykem katolické církve a vzdělanců se ve středověku stala latina, která převládla i v české literární tvorbě již od 10. století. Po legendách o knížeti Václavovi je nejvýznamnější Kosmova kronika (Chronika Bohemorum). Ve 13. století začíná literární užití češtiny (Svatováclavská píseň, překlady části bible). Z latinských památek přelomu 13. a 14. století je nevýznamnější Zbraslavská kronika.
Od konce 13. a začátku 14. století čeština rychle proniká do všech literárních druhů s určením pro různé společenské vrstvy: Alexandreis , Dalimilova kronika , legendy, traktáty, Klaretovy slovníky, drama (Mastičkář), satiry, bajky. Koncem 14. století a na začátku 15. století česká literatura psaná latinsky i česky byla ideologickou zbraní reformního hnutí (Jan Milíč, Matěj z Janova, J.Hus, Jeroným Pražský). Významnou složkou nastupující husitské revoluce byla kázání (J.Hus, J.Želivský). V době husitského hnutí se česká literatura plně zapojila do politických bojů (vojenské chorály – Ktož jsú boží bojovnici, husitské manifesty a polemiky – Hádání Prahy s Kutnou Horou). Husitské ideály doznívají od 30. let (traktáty P.Chelčického).
V dalších letech se česká literatura zpočátku vyrovnávala s italskou renesancí (Hynek z Poděbrad), později však zvítězil učený humanismus užívající latinu (B.Hasištejnský z Lobkovic), proti němuž se prosazovalo úsilí o vytvoření česky psané literatury v humanistickém duchu (V.Kornel ze Všehrd). Literatura se zaměřila k životní praxi a podporovala měšťanstvo. Hlavním organizátorem byl D.Adam z Veleslavína. Pro udržení historického vědomí byla významná Hájkova Kronika česká. Na ustálení spisovného jazyka měla zvláštní vliv jednota bratrská (gramatika J.Blahoslava, Kralická bible).
Po bělohorské bitvě došlo k rozdělení české literatury. Do emigrace odešli představitelé nekatolické kultury, mezi nimiž nejvýznamnější místo zaujímá J.A.Komenský. V českých zemích se rozvíjela katolická literatura psaná latinsky (B.Balbín), česká barokní poezie (B.Bridel), lidové kronikářství a ústní lidová tvorba.
V době národního obrození (od 70. let 18. století) měl pro rozvoj spisovné češtiny klíčový význam J.Dobrovský, který kodifikoval novočeský spisovný jazyk na základě jazykové kultury doby Veleslavínovy. Do 30. let v krásné literatuře vynikli F.L.Čelakovský, který plodně navázal na lidovou píseň, a J.Kollár, hlasatel ideje slovanské vzájemnosti. Na evropskou úroveň přivedl poezii K.H.Mácha. V jazykovědě a literární historii se stal nástupcem J.Dobrovského J.JungmannP.J.Šafařík. V další fázi (40. léta) usilovalo obrození o získání pozic politických (F.Palacký, J.K.Tyl, K.Havlíček). Přes porážku revoluce v letech 1848–1849 a potlačení českého politického života v době bachovské reakce rozvíjí se česká literární tvorba i v 50. letech 19. století, kdy vydali svá nejlepší díla K.J.ErbenB.Němcová. Na přelomu 50. a 60. let 19. století nastoupila pak generace májovců (60. až 70. léta), kteří rozšířili pole literatury o zájmy všelidské a prohloubili hlediska sociální (J.Neruda, V.Hálek, K.Světlá). Následuje období lumírovské (80. léta), v němž česká literatura usilovala o kvalitativní vyrovnání s nejvyspělejšími evropskými literaturami (S.Čech, J.Vrchlický, J.V.Sládek, J.Zeyer). Současně se vyhraňoval v próze kritický realismus (K.V.Rais, V.MrštíkA.Mrštík, J.Herben, T.Nováková v tematice vesnické, M.A.Šimáček v tematice městské a dělnické, A.Jirásek v historickém románu).
Od 90. let do konce 1. světové války se rozvíjela realistická poezie (J.S.Machar), symbolismus (O.Březina), naturalismus (K.M.Čapek-Chod). Někteří autoři se propracovávají k zájmům sociálním (A.Sova) a k politickým bojům dělníků (dělničtí básníci, S.K.Neumann). Důležitou roli ve vývoji české Iiteratury tohoto období měla literární kritika (F.X.Šalda).
Po vzniku samostatného státu usilovali pokrokoví český spisovatelé o sociální přeměnu repertoáru (J.Wolker, J.Hora, J.Seifert, K.Biebl, V.Nezval, F.Halas v poezii, J.Hašek, I.Olbracht, M.Majerová, M.Pujmanová v próze a řada dalších). V jejich tvorbě se uplatňovaly i další soudobé proudy (poetismus). Po nástupu fašismu v Německu vytvořili demokraticky orientovaní literáti širokou antifašistickou kulturní frontu (V.Vančura, K.Čapek, J.Čapek, I.Olbracht, J.Hora, S.K.Neumann, F.Halas), jež se ve 2. polovině 30. let angažovala v boji na obranu republiky proti německé fašistické agresi i vnitřním fašistickým silám. V době nacistické okupace, zejména pak v jejím počátečním období, se čeští literární tvůrci snažili svými díly posilovat národní sebevědomí a formou jinotajů se vyslovovat k aktuální skutečnosti. S tím souvisí i výrazný obrat k historické a psychologické próze (V.Vančura, J.Havlíček, V.Řezáč).
Bezprostředně po osvobození se v české literatuře rozvíjí velká tematická oblast uměleckého zobrazení boje proti fašismu a vítězství nad ním (mj. v poezii V.Nezval, F.Halas, F.Hrubín, V.Holan, v próze J.Drda, J.Marek, M.Pujmanová). Po roce 1948, v době hlubokých společenskohospodářských změn, pak vznikají velká epická díla, v nichž nacházejí odraz revoluční tradice národních dějin i historické události nedávné minulosti, předznamenávající již přítomné dění (díla M.V.Kratochvíla, V.Kaplického, M.Pujmanové, J.Drdy). Současně obrací česká literatura svou pozornost k aktuálním problémům současnosti, vzniká socialistická literatura, v níž mimořádných úspěchů dosáhla poezie (V.Nezval, V.Závada, F.Hrubín, J.Kainar). Někteří spisovatelé byli uvězněni (J.Zahradníček), řada odešla do exilu (E.Hostovský, J.Čep, I.Blatný). Násilně přerušený vývoj pokračoval v nepublikované literatuře (V.Holan, J.Kolář, surrealisté). Po částečném uvolnění po roce 1956 se 60. letech 20. století česká literatura opět diferencovala a až do roku 1969 docházelo k posunům v próze (B.Hrabal, M.Kundera, V.Linhartová, V.Páral), dramatu (V.Havel, J.Topol) i poezii (F.Hrubín, O.Mikulášek, J.Seifert, J.Skácel).
V době normalizace pokračoval vývoj české domácí tvorby především v samizdatové literatuře (L.Vaculík, J.Gruša, K.Šiktanc, V.Havel) a v exilu (J.Škvorecký, M.Kundera, I.Diviš). V 70. a 80. letech 20. století docházelo k zaměření na autentičnost prožitku (J.Žáček, písničkáři, underground) nebo naopak k složité modelaci výpovědi.
Konec umělého rozdělení literatury na oficiální a samizdatovou přinesl až listopad 1989. Začala volně vycházet starší exilová literatura a její autoři tvořili nová díla (L.Vaculík, I.Klíma, E.Kantůrková, I.Wernisch, Z.Šmíd). Z autorů nové české literatury je třeba jmenovat J.Kratochvíla, J.Topola a velice populární P.Šabacha a M.Viewegha.


 

Odkazující hesla: Praha
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 16.3.2006
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2016, OPTIMUS s.r.o.