nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Renfro
 Brad, *25.7.1982 (Knoxville, Tennessee, USA) – †15.1.2008 (Los Angeles, USA), vlastním jménem...

Reeves
 Keanu, *2.9.1964 (Bejrút, Libanon), vlastním jménem Keanu Charles Reeves, americký filmový herec...

Liu
 Lucy, *2.12.1968 (Queens, New York, USA), vlastním jménem Lucy Alexis Liu, americká filmová herečka...

Massive Attack
 Britská hudební skupina. Skupina z anglického Bristolu dnes působí ve složení 3D (vlastním...

Bacily
 Česká hudební skupina, založená roku 1971 především jako doprovodná skupina Václava Neckáře. Vůdčími...


čas a prostor
Univerzální formy existence a pohybu hmoty, její atributy. Ve světě není hmoty, která by neměla časoprostorové charakteristiky, právě tak jako nikde neexistuje čas a prostor sám o sobě mimo hmotu a nezávisle na ní. Čas vyjadřuje trvání bytí a posloupnost změn materiálních systémů a procesů ve světě. Prostor je takovou formou bytí hmoty, která vyjadřuje její rozprostraněnost, rozlohu, strukturnost, koexistenci a vzájemné působení prvků ve všech materiálních soustavách. Čas a prostor jsou navzájem nerozlučně spjaty (moderní přírodověda užívá pro tuto spjatost také výraz časoprostor), jejich jednota se projevuje ve veškerém pohybu a vývoji hmoty. V předmarxistické filozofii a klasické přírodovědě se čas a prostor chápaly pouze jako vnější podmínky existence hmoty, anebo se zcela od hmoty oddělovaly jako samostatné substance. Tak v Newtonově pojetí byl prostor něčím absolutním, byla to nekonečná rozprostraněnost obstupující veškerou hmotu a nezávislá na ní. Podobně absolutní čas plynul rovnoměrně a nezávisle na změnách materiálních soustav. Náboženské a objektivní idealistické učení sice chápala čas a prostor rovněž jako vnější podmínky existence těles, ale pojímala je jako jevy stvořené bohem zároveň s hmotou a celým světem. Z hlediska teologie nelze potom na boha jako nehmotnou bytost pojmy čas a prostor vůbec aplikovat; jedním z atributů boha je věčnost. Subjektivní idealistická filozofie pokládají čas a prostor buď za apriorní formy smyslového poznání (I. Kant), anebo za formy uspořádání komplexů počitků nebo empirických dat (pozitivismus); v existencialismu, který se orientuje především na kategorii času, se čas mění v jedno ze základní určení lidské existence; časovost člověka, jeho "pohrouženost v čas" znamená, že čas se mění v něco substanciálního a zároveň se stává zcela závislým na subjektu, časovost tvoří podstatu existenciálního pojetí "starosti". – Dialektická matematická koncepce času a prostoru je založena na jejich pojetí jako forem bytí hmoty, přičemž se čas a prostor chápou v jednotě a zároveň v závislosti na všech ostatních atributech hmoty. Dialektická matematika vytyčuje jak jejich společné, tak rozdílné vlastnosti. K všeobecným charakteristikám času a prostoru náleží jejich objektivnost, nezávislost na lidském vědomí, jejich absolutnost jako atributů hmoty, jejich nerozlučné spojení navzájem i s pohybující se hmotou, jejich závislost na struktuře vztahů a procesů vývoje materiálních systémů, dále jednota přetržitosti a nepřetržitosti v jejich struktuře, jejich kvantitativní i kvalitativní nekonečnost. Rozlišují se metricky, tj. v měření, a topologicky (kontinuita, asymetrie prostoru a nepřetržitost, jednorozměrnost a nevratnost času). Specifickou vlastností prostoru je rozprostraněnost; označuje koexistenci a umístění různých prvků (bodů, úseček, objektů) vedle sebe se stálou možností přidávat nebo ubírat. Rozprostraněnost, rozlohu je nutno chápat v těsné souvislosti se strukturností materiálních soustav. Objekty mimo prostor by nemohly mít strukturu, vnitřní vztahy a schopnost se měnit. Prostor je též spojitý, což se projevuje v povaze přemísťování těles od bodu k bodu i v působení fyzikálních sil přes různá pole (elektromagnetická, gravitační, jaderná) v podobě přenosu hmot a energií. Prostor je však též relativně přetržitý, což se projevuje v oddělené existenci jednotlivých materiálních objektů a systémů, jež mají určité rozměry a hranice, v existenci mnohotvárnosti ve strukturních úrovních hmoty s různými prostorovými vztahy. Všeobecnou vlastností prostoru, jež se projevuje na všech rozmanitých úrovních organizace hmoty, je jeho trojrozměrnost, těsně spojená se strukturností systémů a jejich pohybem. V jednorozměrném či dvourozměrném prostoru by nebylo možné vzájemné působení látky a pole. V soudobé matematice a fyzice se uvažuje též o mnohorozměrných prostorech, avšak tyto konceptuální mnohorozměrné prostory nelze ztotožňovat s reálným prostorem, který na všech úrovních zůstává trojrozměrným. Ke specifickým vlastnostem náleží též symetrie a asymetrie, konkrétní forma a rozměry, umístění, vzdálenost mezi tělesy, rozložení látek a polí a hranice, oddělující jednotlivé systémy. Všechny tyto vlastnosti závisí na struktuře a vnějších vzájemných vztazích těles, na rychlosti jejich pohybu, na charakteru vzájemného působení s okolními poli. K obecným vlastnostem času neboli časovým vztahům materiálních systémů náleží vedle atributů, jež vyplývají z jeho jednoty s hmotou, pohybem a prostorem, především trvání, jež vyjadřuje postupnost existence a změn stavů těles. Trvání se skládá z časových momentů a intervalů, jež na sebe navazují a jejichž souhrn tvoří celé období existence tělesa od jeho vzniku až po jeho přechod v kvalitativně jiné formy. Trvání jako specifická dimenze času je podmíněno zachováním hmoty a pohybu a současně přeměnou jedné formy pohybu v druhou. Čas každého konkrétního objektu je konečný a přetržitý, avšak hmota, jež vytváří jednotlivé materiální systémy, ani nevzniká, ani nezaniká. Čas bytí hmoty je nepřetržitý. Tato nepřetržitost je absolutní, zatímco přetržitost času je pouze relativní. Čas je jednorozměrný, asymetrický, nevratný a zaměřený od minulosti do budoucnosti. Specifické pro čas jsou dále konkrétnost jednotlivých period existence těles od jejich vzniku až do přechodu v jiné formy, relativní současnost událostí, rytmus procesů, rychlost směny stavů, vývojové tempo, časové vztahy mezi různými cykly ve struktuře systémů. – Vývoj vědy ve 20. století nejen potvrdil dialektickou matematickou koncepci času a prostoru, ale odhalil nové aspekty závislostí času a prostoru na materiálních procesech. Z teorie relativity a experimentálních faktů soudobé fyziky plyne, že s růstem rychlosti pohybujících se těles, jejím přibližováním se rychlosti světla roste i hmotnost, zkracují se rozměry těles ve směru pohybu, zmenšují se lineární rozměry ve srovnání s relativním klidem těles. Zpomalování časových rytmů nastává též pod vlivem velice silných gravitačních polí, vytvářených velikými hmotnostmi látek. Tyto poznatky však nelze přenášet na vesmír jako celek, neboli hmota je nestejnorodá, ve světě existuje nekonečné množství různých úrovní a typů materielních systémů se specifickými časoprostorovými charakteristikami.


 

Odkazující hesla: časoprostor, čtyřrozměrný prostor
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 2.9.2002
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2016, OPTIMUS s.r.o.