nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Kaufman
 Charlie, *1.11.1958 (New York, USA), vlastním jménem Charles Stewart Kaufman, americký filmový...

Visconti
 [Viskonty lukino], Luchino ,*2.11.1906 (Milán, Itálie) – †17.3.1976 (Řím, Itálie), významný...

Nohavica
 Jaromír, *7.6.1953 (Ostrava), český písničkář, textař, básník, překladatel. Pracoval jako dělník...

Blunt
 James, *22.2.1977 (Tidworth, Wiltshire), vlastním jménem James Blount, britský písničkář. Pochází...

Smoljak
 Ladislav, *9.12.1931 (Praha, Československo) – †6.6.2010 (Kladno, Česká republika), český...


Truffaut
[Tryfó], François, *6.2.1932 (Paříž, Francie) – †21.10.1984 (Neuilly-sur-Seine u Paříže, Francie), významný francouzský filmový režisér, scenárista, producent, teoretik a příležitostný herec. Pocházel z chudých poměrů, vystřídal řadu zaměstnání, než v něm trvale zvítězila láska k filmu. Základy filmařského řemesla získal ve filmových klubech a v projekčním sále Francouzské filmotéky, kde se seznámil s formujícími se protagonisty francouzské nové vlny (Alain Resnais, Eric Rohmer, Jean-Luc Godard aj.) Díky svým hlubokým znalostem literatury a filmu a také díky kontaktům s Andrém Bazinem (nejvýznamnější osobnost poválečné francouzské filmové teorie a kritiky) vstoupil do filmového světa jako nekompromisní, ostrý a sebevědomý kritik, útočící na stránkách časopisu Cahiers du Cinéma na umělecký akademismus a systém tehdejší francouzské kinematografie, která procházela hlubokou krizí. V roce 1959 po několika krátkometrážních pokusech debutoval jako režisér převratným, autobiograficky laděným snímkem Nikdo mě nemá rád, v němž na příběhu odstrkovaného malého hrdiny vnesl na plátno poetiku všedního dne. Do kategorie velkých režisérů vstoupil definitivně o dva roky později romantickým příběhem Jules a Jim a do francouzské kinematograife se zapsal především jako vynikající vypravěč, i když některé jeho snímky balancovaly na hranici sentimentality. Za esenci jeho tvorby, v níž převládají tři základní témata – svět dětí, umělecká tvorba a láska a smrt – jsou považována zralá díla z období 70. let (Americká noc, Poslední metro, Ukradené polibky). Ve filmech, které mu nejvíce přirostly k srdci, si i sám zahrál (Divoké dítě, Zelený pokoj, Americká noc). S jedinou výjímkou (Blízká setkání třetího druhu) neúčinkoval ve filmech jiných režisérů. Jeho oblíbeným hercem byl Jean-Pierre Léaud, jenž v postavě Antoina Doinela vytvořil režisérovo alter ego a stal se protagonistou ojedinělého cyklu (Nikdo mě nemá rád, Antoine a Colette, Ukradené polibky, Rodinný krb, Láska na útěku), pojednávajícího o zrání chlapce v mladého muže a také o životě průměrného Francouze. Většině jeho filmů však vévodí ženské hrdinky, představované tehdejšími francouzskými hvězdami (Jeanne Moreau, Françoise Dorléac, Catherine Deneuve, Fanny Ardant, Isabelle Adjani), s nimiž ho zpravidla poutal i osobní vztah. Ve své tvorbě se nikdy neopakoval, vyzkoušel si řadu žánrů a nebál se experimentovat. Značný podíl na eleganci a vytříbenosti jeho snímků měl jeho častý spolupracovník, jeden z nejlepších světových kameramanů Nestor Almendros. Jako největšího filmaře obdivoval Jeana Renoira, ovlivněn byl však hlavně dílem Alfreda Hitchcocka, jemuž vzdal hold svým posledním snímkem Konečně neděle! (1983) a slavnou knihou Rozhovory Hitchcock – Truffaut (1966). Jeho snímky získaly řadu ocenění (největším množstvím významných cen byla poctěna Americká noc, obecně považovaná za Truffautův nejlepší film), on sám pak za své celoživotní režisérské a kritické dílo obdržel Cenu Luchina Viscontiho (1981). Truffautovy recenze vyšly v několika knižních výborech, rovněž truffautovská literatura čítá několik desítek titulů – např. Román o Françoisi Truffautovi (1984) či monumentální životopisná práce François Truffaut (1996, autoři Antoine de Baecque a Serge Toubiana), byla o něm natočena i řada dokumentů – např: François Truffaut: Ukradené portréty (1993). V letech 1957–1965 byl ženatý s Madeleine Morgensternovou, s níž měl dcery Lauru (1959) a Evu (1961), která se stala herečkou, ze vztahu s Fanny Ardantovou pochází další dcera Josephine (1983). Truffaut, jenž se stal jedním z nejobdivovanějších a nejmilovanějších francouzských filmových tvůrců, zemřel předčasně ve věku padesáti dvou let na mozkový nádor.
Vybraná filmografie (režie a scénář nebo spolupráce na něm, není-li uvedeno jinak): dokumentaristická improvizace o povodních Příběh vody (1958), celovečerní debut vycházející ze zážitků z vlastního dětství a první snímek s Antoinem Doinelem Nikdo mě nemá rád (1959; Cena za režii na MFF v Cannes, nominace na Oscara za původní scénář), kriminální milostné drama a stěžejní dílo francouzské nové vlny U konce s dechem (1959, námět), hořce ironické kriminální drama na motivy románové předlohy Davida Goodise s Charlesem Aznavourem v hlavní roli Střílejte na pianistu (1960), romantický příběh vzájemně se proplétajících citových vztahů tří mladých lidí podle románu Henriho-Pierra Rochého Jules a Jim (1961), druhý snímek s A. Doinelem Antoine a Collette, zařazený do povídkového filmu Láska ve dvaceti letech (1962), formálně vytříbené komorní psychologické melodrama manželského trojúhelníku Hebká kůže (1964), v Anglii natočená adaptace sci-fi románu Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita (1966), černá komedie podle románu Williama Irishe Nevěsta byla v černém (1967), lyrická kronika drobných příhod mladého muže a třetí film doinelovského cyklu Ukradené polibky (1968; Cena Louise Delluca), další kriminální melodrama podle románu W. Irishe Siréna od Mississippi (1969), rekonstrukce historického případu o nalezeném zdivočelém chlapci a jeho výchově Divoké dítě (1970, + herec), pokračování doinelovské série Rodinný krb (1970), adaptace dalšího románu Henriho-Pierra Rochého Dvě Angličanky a kontinent (1971), konverzační crazy komedie Hezká holka jako já (1972), výtečný snímek z filmařského zákulisí Americká noc (1973, + herec; Oscar za nejlepší cizojazyčný film, oscarové nominace za režii a původní scénář, Cena BAFTA za režii), tragický příběh dcery Victora Huga, zamilované do anglického důstojníka, Příběh Adély H. (1975, + herec), nostalgická mozaika několika dětských osudů Kapesné (1976, + herec), mistrovská spielbergovská sci-fi o kontaktu s cizí civilizací Blízká setkání třetího druhu (1977, herec), autobiografická variace na téma sexu Muž, který miloval ženy (1977), drama smrtí posedlého muže podle povídek Henryho Jamese Zelený pokoj (1978, + herec), pátý a poslední film o Antoinu Doinelovi Láska na útěku (1978), brilantní a komerčně úspěšné retro melodrama z okupované Paříže Poslední metro (1980; deset Césarů, včetně kategorií nejlepší film, scénář a režie), milostné drama Žena od vedle (1981), černobílá komediální pocta detektivkám žánru film noir a Alfredu Hitchcockovi podle románu Charlese Williamse Konečně neděle! (1983), nezdařený americký remake filmu U konce s dechem (1983, námět a scénář), psychologicky laděný příběh šestnáctileté venkovské dívky Malá zlodějka (1988, námět a scénář z pozůstalosti).


 

Odkazující hesla: Chabrol, Miller, nová vlna
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 11.11.2008
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2017, OPTIMUS s.r.o.