nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Dillon
 Matt, *18.2.1964 (New Rochelle, stát New York, USA), vlastním jménem Matthew Raymond Dillon...

Kazan
 [Kezán], Elia, *7.9.1909 (Cařihrad, Osmanská říše, dnešní Istanbul, Turecko) – †28.9.2003 (New...

Poe
 [Pou], Edgar Allan, *19.1.1809 (Boston) – †7.10.1849 (Baltimore), americký romantický básník...

Swayze
 [Svejzí], Patrick, *18.8.1952 (Houston, Texas, USA) – †14.9.2009 (USA), vlastním jménem...

Richardson
 [Ričrdsn], Natasha, *11.5.1963 (Londýn, Velká Británie) – †18.3.2009 (New York, USA), vlastním...


revoluce 1848-1849
Revoluční hnutí, které v různých formách revolučního nebo národně osvobozeneckého boje proběhlo ve větší části Evropy. Bylo namířeno proti absolutistickým monarchistickým režimům a reakčním politickým zásadám Svaté aliance, prosazovalo odstranění feudálních přežitků (zrušení poddanství a feudálních povinností v zemědělství ), uskutečnění buržoázních demokratických reforem (požadavek přijetí ústavy) a realizaci práv národů na sebeurčení nebo sjednocení (tzv. jaro národů). Hegemonem revoluce byla buržoazie, popřípadě vrstvy hájící buržoazní zájmy (maďarská střední šlechta). Buržoazní politický tábor se přitom dělil na liberální proud, usilující o buržoazní přeměny cestou postupných reforem a kompromisů s feudální aristokracií a panovníky, a na proud radikálně demokratické, prosazující důslednější formy revolučního boje ve spojení s rolnictvem, popřípadě s proletariátem. Revoluční hnutí se aktivně účastnil i proletariát, který se však teprve formoval ve společenskou třídu a nemohl se tak ještě stát hegemonem revoluce, v níž představoval nejradikálnější sílu. Charakteristickým společným rysem všech těchto revolucí bylo postupné tříštění počáteční jednotné revoluční fronty v důsledku třídních, popřípadě národnostních rozporů, jež oslabilo revoluce a konečně významně přispělo k jejich porážkám.
Revoluční procesy let 1848–1849 probíhaly v podmínkách postupující průmyslové revoluce a upevňování pozic průmyslového kapitalismu. Bezprostředním podnětem revolučního hnutí byla hospodářská krize 40. let 19. století, jež zradikalizovala lidské masy a prohloubila nespokojenost progresívních sil s existujícími společensko ekonomickými poměry a formami vlády. V lednu roku 1848 vypuklo povstání na Sicílii a v Neapolsku, neapolský král a po něm i panovníci středoitalských států byli nuceni vydat ústavu. V únoru byla revolucí svržena monarchie ve Francii a vyhlášena republika (25. 2.). V březnu vypukla revoluce v Rakousku (11.3. v Praze, 13.3. ve Vídni a 15. 3. v Pešti), v Prusku (18. 3. v Berlíně) a jihozápadních státech Německa, současně došlo k povstání v rakouských državách v severní Itálii.
Nejostřeji se třídní konflikty vyhranily ve Francii, kde v červnu roku 1848 povstal proletariát na obranu svých práv se zbraní v ruce, porážka tohoto povstání vedla posléze i k porážce republiky a vítězství bonapartistů. V Německu, kde se základním cílem revoluce stalo vytvoření jednotného národního státu, tříštil revoluční hnutí tradiční územní partikularismus a hluboké rozpory mezi liberální buržoazií, usilující o zachování konstituční monarchie, a republikánsky orientovanými radikálními demokraty. Tyto rozpory se plně promítly i do jednání celoněmeckého parlamentu ve Frankfurtu nad Mohanem, který se sešel v květnu 1848. 9.11.1848 byla v Prusku nastolena reakční vláda a 5.12. rozpuštěno zákonodárné shromáždění, v červnu roku 1849 rozehnán pak i frankfurtský parlament.
V rakouské monarchii oslabovaly revoluci ostré konflikty národnostní, kterých vídeňská vláda obratně využívala pro své kontrarevoluční plány. Typicky se to projevilo v průběhu revoluce v Uhrách, kde nacionalistioká politická maďarská buržoazie a aristokracie vůči nemaďarským národům (Chorvatům, Rumunům, Srbům, Slovákům) znemožnila vytvoření jednotné protihabsburské fronty a nakonec tyto národy dohnala ke spojenectví s Vídní. Prvními úspěchy rakouské reakce byly porážky pražského povstání v červnu 1848 a vítězství rakouských vojsk nad Italy u Custozy v červenci 1848. Rozhodující byla pak porážka vídeňské revoluce v říjnu 1848. 7.3.1849 byl rozpuštěn říšský sněm zasedající v Kroměříži. V Uhrách došlo již na přelomu září a října roku 1848 k vojenskému konfliktu mezi císařským dvorem a uherským sněmem a vládou (L. Batthyány, L. Kossuth). Uherské vojsko (mobilizované sněmem) se pokusilo vyprostit Vídeň z obležení, bylo však po porážce 30.10.1848 donuceno k ústupu. V prosinci roku 1848 po dalších úspěších císařských vojsk (A. Windischgrätz, J. Jelačič) opustila uherská vláda Budapešť (začátkem ledna 1849) a přesídlila do Debrecínu, pak však došlo k obratu ve prospěch uherských vojsk (A. Gtirgey, J. Z. Bem, H. Dembiňski), v důsledku toho sněm 14.4.1849 sesadil Habsburky z trůnu, vyhlásil nezávislost Uherska a jmenoval gubernátorem státu L. Kossutha. Rakouský císař František Josef I. požádal o vojenskou pomoc ruského cara Mikuláše I., v srpnu roku 1849 jeho vojsko pod velením I. F. Paskeviče maďarskou revoluci potlačilo. V Itálii, podobně jako v Německu, stála v popředí revoluční otázka sjednocení země. Hnutí severoitalské liberální buržoazie, usilující o sjednocení Itálie pod vládou savojského rodu, bylo potlačeno rakouskou armádou (Custoza – červenec 1848, Novara – březen 1849). Římská republika, uskutečňující radikální buržoazní demokratické reformy, podlehla 3. 7. 1849 spojenému náporu domácí i zahraniční reakce.
Revoluce roku 1848 v českých zemích byla vyvrcholením protifeudálního a národního osvobozeneckého boje českého lidu v 1. polovině 19. století Revoluční hnutí, podnícené převratnými událostmi v Itálii a Francii, se projevilo nejprve v Praze, kde 11.3. shromáždění ve Svatováclavských lázních formulovalo národně politické požadavky české buržoazie a zvolilo tzv. Svatováclavský výbor, později Národní výbor. Když revoluce ve Vídni smetla Metternichovu vládu, byl císař nucen slíbit českému hnutí některé ústupky. Na venkově se rozvinul protifeudální boj rolníků, v Praze vystoupil i proletariát, očekávající od revoluce zlepšení sociálních podmínek. Národní výbor byl ovládán liberálně národní buržoazií (F. Palacký, F. L. Rieger, F. A. Brauner), jež odmítala spojení s revolučním hnutím v Německu, chtěla však posílit své pozice dohodou s buržoazií ostatních slovanských národů. Svolala proto do Prahy sjezd všech slovanských národů (Slovanský sjezd). Jeho jednání bylo přerušeno červnovým povstáním (svatodušní bouře), vedeným radikálními demokraty (J. V. Frič, K. Sabina, E. Arnold). Liberální buržoazie, udržujíc si hegemonii v národním hnutí, se snažila prosadit své národnostní požadavky stůj co stůj a dala přednost spojenectví s kontrarevolucí. Rakouská reakce však odmítala národní požadavky české buržoazie, v březnu roku 1849 rozehnala kroměřížský sněm, jednající o národnostní otázce v Rakousku, a vyhlásila tzv. oktrojovanou ústavu. Nový pokus o povstání v květnu roku 1849, zosnovaný radikálními demokraty (v čele s E. Arnoldem) ve spojení s M. A. Bakuninem, byl potlačen.
Revoluce v letech 1848–1849 měla velký historický význam, zformovala národní a demokratický politický program buržoazie v řadě zemí a přinesla revoluční zkušenosti pro dělnické hnuti, oslabila monarchistický asolutismus, otevřela cestu volnému rozvoji kapitalistické výroby a odstranila ve středoevropských zemích poddanství. Politické cíle revoluce byly prosazovány buržoazií po dalším zesílení její ekonomické a politické moci v 2. polovině 19. století (vyhlášení ůstavních režimů, sjednocení Itálie a Německa, národnostní boje v Rakousku).


 

Odkazující hesla: průmyslová revoluce
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 4.4.2007
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2018, OPTIMUS s.r.o.