nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Iron Maiden
 Britská hudební heavy metalová skupina, kterou v roce 1976 založil Steve Harris. Po mnoha...

Toušlová
 Iveta, *1968, česká televizní moderátorka a redaktorka. Vystudovala obor český jazyk –...

Dvořák
 Vladimír, *14.5.1925 (Písek) – †28.12.1999 (Praha), český scenárista, konferenciér, dramaturg...

Brando
 Marlon, *3.4.1924 (Omaha, Nebraska, USA) – †1.7.2004, americký filmový herec. Pocházel ze...

Yellow Sisters
 Česká ženská vokální skupina a cappella založená roku 2004 zpěvačkami sdružení Yellow Family...


osud
Nevědecká představa o nadpřirozené předurčenosti, nevyhnutelnosti událostí a skutků v životě lidí. Pojetí osudu souvisí s teologickým a teleologickým pojetím determinace: bytí je chápáno jako nekonečná hlubina smyslu, který nelze poznat. Hlubina osudu je skrytá lidskému rozumu, nepoznatelná, je to "slepá" a "temná" síla, jež je beze vztahu k poznávajícímu subjektu (vyjma případu "jasnovidění") a jež se chápe jako zdroj nesvobody. Osud je pro věřícího v osud realitou, sice "nejistou", lze ji jen uhadovat mantickými praktikami a věštěním, ale nelze ji "poznat". Ve svém sociálním aspektu vystupuje představa osudu jako výraz nevyhnutelných, často nesmyslných, neodvratných vztahů mezi lidmi. Právě tímto sociálním aspektem se jeví idea osudu historickým pojmem a různě se metamorfuje ve svazku s ideou svobody.
Prvobytná společnost předpokládá totožnost svobody a nesvobody pro své členy (neboť žádný z nich ještě neodděluje svoji vnitřní podstatu od rodového bytí). Osud pro člověka té doby je totožný s dalšími typy determinace například s vůlí duchů. Pro staré Řeky bytí člověka je dáno místem v řecké polis, jež je určeno od narození. Termíny pro tento úděl byly moira (Moiry), heimarmené aj. U Hérakleita se osud dostává do nitra člověka a norma jeho jednání je vlastně dána jeho vnitřním "démonem". Hrdinové Aischylových tragédií, jakkoli byl hrozný jejich úděl, si nemohou přát jiný osud, i když by si přáli být jinými. V řeckém životě hrály velkou roli rozličné metody věštění a předvídání osudu: ten se může uhadovat jen v bezvědomém stavu. Osud se projevuje Řekovi v přírodních jevech (hrom, mlha, let ptáků, šumění posvátného stromu). Aby člověk mohl slyšet hlas osudu, musí se na chvíli dostat do nadvědomého stavu, kdy ztrácí osobnost. Delfská Pýthie, starozákonní proroci mluví jménem svých zjevení, když se dostanou do pasívního médijního stavu. Koncepcím osudu nechybí etický smysl: osud je též spravedlnost, jež spěchá uskutečnit "odplatu" (Anaximandros). S krizí antické polis se proměňuje pojetí osudu. Místo Moiry se objevuje Tyché jako personifikace úspěchu, štěstěna sama. Člověk helénismu očekává ne to, co je mu "dáno", ale to, co se mu "přihází" po způsobu hazardní hry. Tyché (Fortuna Římanů) se člověku odcizuje, není s ním bytostně svázána. Za římského impéria je vše podrobeno jednomu principu osudu, který se projevuje jako nezměnitelná determinace odcizená od každého jednotlivého individua a na rozdíl od Tyché obsahuje v sobě nevyhnutelnou nutnost – fátum. Individuum je rozštěpeno na to, čím je samo uvnitř sebe, a na to, čím je přinuceno být z vůle osudu. Podle Senekova aforismu oosud vede poslušného a silou vléče nepokorného. Fátum se dále spojuje s nebeskými sférami a získává črty prozřetelnosti.
Kult osudu byl odvržen židovsko-křasťanským teismem. V bibli je pojímán světový proces jako odkrytý dialog tvůrce a stvoření, v němž není místo pro osud. Křesťané věří, že při křtu je člověk zbaven astrologie determinací, osvobozuje se z vlády osudu. Idea osudu však nemizí, existuje dále ve středověku i navzdory teologii. Renesance se svým příklonem k naturalistickému magismu oživuje astrologii.
V novověku rozvoj poznání světa, hledání kauzální determinace odsouvá ideu osudu do pozadí. Rozšiřuje se myšlenka společenského progresu a naděje na poznání společenské skutečnosti. J. W. Goethe se vrací k řeckému pojetí osudu jako imanentní síly, jež je vlastní všemu živému. Pro F. Nietzsche je zákonitost přírody iluzí, vrací se k Hérakleitovi, když říká, že osud člověka jsou jeho dispozice. O. Spengler rozvádí vitalistickou ideu Goethovu a neodvratnost životního cyklu rozšiřuje na bytí kultur. Též u ostatních filozofů, kteří vycházejí z filozofie života, je osud synonymem pojmů "život", "čas", člověk má podle nich naplnit svůj osud, své předurčení. Ve vulgarizovné formě přechází idea osudu do ideologie nacismu. V současné filozofii pojem osud figuruje ve zjemnělé formě napři u M. Heideggera ve filozofématu "udílení" bytí člověku.


 

Odkazující hesla: divinace
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 24.8.2006
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2018, OPTIMUS s.r.o.