nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Eastwood
 Clint, *31.5.1930 (San Francisco, Kalifornie, USA), vlastním jménem Clinton Eastwood jr., americký...

Gombitová
 Marika, *12.9.1956 (Turany nad Ondavou), vlastním jménem Mária Gombitová, slovenská zpěvačka a ...

Gondry
 Michel, *8.5.1963 (Versailles, Francie), francouzský filmový režisér, scenárista a tvůrce...

Mareš
 Leoš, *27.4.1976 (Beroun), český rozhlasový a televizní moderátor. V záři 1994 se stal...

Svoboda
 Karel, *19.12.1938 (Praha) – †28.1.2007 (Jevany, sebevražda), český hudební skladatel...


neofreudismus
[Neofrojdyzmus], směr v soudobé psychologii, psychiatrii a filozofii, rozšiřený hlavně v USA. Termín neofreudismus vznikl ve 30. letech 20. století jako označení pro ty tendence, které se v kontextu dynamické psychologie odlišovaly od ortodoxního freudismu. Neofreudismus není totožný s psychoanalytickými směry A. AdleraC. G. Junga, které se odlišily v některých ohledech od původního Freudova učeni dříve. Teorie hlavních představitelů neofreudismu K. Horneyové, E. FrommaH. S. Sullivana se zformovaly v procesu spojování psychoanalýzy s určitými teoriemi americké sociologie a etnografie, zejména s kulturně antropologickou školou. Výchozím principem neufreudismus byl tzv. sociální (E. Fromm) nebo kulturní (A. Kardiner, *1881–†1973) determinismus, který na rozdíl od freudovského biologismu vycházel od osobnosti a jejího sociokulturního prostředí. Centrum pozornosti se tak přesunulo od intrapsychických procesů na mezilidské vztahy, neufreudismus se vzdal učení o libidusublimaci, nedospěl však k monistické koncepci čiověka, k rozvinutí dialektiky vzájemných vztahů mezi přírodou, kulturou a osobnosti. Tak E. Fromm se domníval, že humánní začíná tam, kde přírodní končí. Biosociální hledisko na člověka nemohl neufreudismus realizovat. Psychika a její mechanismy se v neofreudismu vykládají jako adaptace osobnosti vůči danému sociálnímu prostředí bez hlubšího pochopení aktivity subjektu, každé narušení "sociální identity" se v neofreudismu posuzuje jako patologické. Psychika člověka se tak "sociologizuje", na druhé straně společenské procesy se psychologizuji. Neofreudismus svým způsobem pokračuje v determinismu původní psychoanalýzy, neuznává však objektivní společenskou zákonitost, pokud není psychologické povahy. Tradiční psychoanalytické představy o psychické struktuře osobnosti byly sice opuštěny, byly však nahrazeny učením o obranných mechanismech v behavioristickém duchu. Úloha nevědomí se buď odmítá, nebo se nevědomí vykládá pouze jako spojující článek mezi sociálními a psychickými strukturami (tzv. sociální nevědomí Fromma). Sociologizace osobnosti se zvláště výrazně projevuje u Sullivana, který vycházel z toho, že v lidské psychice není nic než meziosobní vztahy a střídání interpersonálních situací. To vede k depersonalizující koncepci, v níž se osobnost pokládá za "iluzi" nebo "mýtus"; z reálné osobnosti zbývá jen suma zkreslených nebo fantastických obrazů, vznikajících v procesu sociální komunikace.
Divergence mezi různými představiteli neofreudismu nejsou zanedbatelné. Jestliže Horneyová přiznává jednotlivci určitou samostatnost a aktivitu, "tendenci k seberealizaci", pak Sullivan rozpouští osobnost v interpersonálním prostředí, jestliže Horneyová a Sullivan se ještě přidržují pozitivistických postojů, Fromm se s pozitivismem rozchází, rozvíjí sociálně kritickou antropologickou teorii "zdravé společnosti" a "komunitárního socialismu". M. Meadová, A. Kardiner a jiní spojují neufreudismus s kulturní antropologií a dospívají často ke kulturně relativistickým závěrům o psychologické neslučitelnosti jednotlivých kultur. Psychopatologické problematice věnovala největší pozornost Horneyová, která vysvětluje iracionalitu, projevující se v neurózách, jako odraz iracionálních aspektů společenského života, hlavní hybnou sílu v patogenezi neurotických vztahů spatřuje v tzv. základní úzkosti, vyvolané nepřátelským prostředím. Obranné mechanismy vznikají jako reakce na strach: racionalizace, při níž se neurotický strach přeměňuje ve zdánlivě rozumově zdůvodněné obavy z vnějšího nebezpečí, vytěsnění, kdy se místo prožívání úzkosti objevují jiné symptomy, "narkotizace" strachu pomocí alkoholu a jiných drog a posléze přehlušování strachu bouřlivou vnější činností nebo únik ze situace, která strach vyvolává. Obranné mechanismy vyvolávají podle Horneyové čtyři typy "neuróz naší doby": neurózu závislosti – stálou touhu po lásce a uznání, neurózu z touhy po moci – touhu po vládě nad lidmi, prestiži a moci, neurózu pasívního přizpůsobení ("konformismus automatu") a konečně neurotickou osamělost, únik ze společnosti. Všechna tato zdánlivá řešení konfliktů podle Horneyové jen prohlubují sebeodcizení jednotlivce. Cíl psychoterapie vidí K. Horneyová v odhalení nedostatků v soustavě interpersonálních vztahů pacienta a v dokonalejší adaptaci vůči existujícímu způsobu života.
Neofreudismus působil zejména na činnost tzv. chicagské psychoanalytické skupiny (F. Alexander, *1891–†1964) a na četné sociologické výzkumy a sociálně psychologické práce v západoevropských zemích.


 

Odkazující hesla: freudismus, psychoanalýza, psychologismus
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 19.7.2006
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2019, OPTIMUS s.r.o.