nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Bergman
 Ingmar, *14.7.1918 (Uppsala, Švédsko) – †30.7.2007 (ostrov Farö, Švédsko), vlastním jménem...

Tučný
 Michal, *11.1.1947 (Praha) – †10.3.1995, český zpěvák a hudebník. Vyučil se prodavačem...

Brzobohatý
 Radoslav, *13.9.1932 (Vrútky, Slovensko) – †12.9.2012 (Praha, Česká republika), český filmový...

Hegerlíková
 Antonie, *27.11.1923 (Bratislava, Československo) – †11.12.2012 (Praha, Česká republika...

Gorillaz
 Britská hudební skupina, která je v médiích prezentována jako společenství čtyř kreslených...


italská literatura
Vznikala v 10.-14. století na kulturním podkladu latinském, provensálském a francouzském na půdě městských obcí a rozvíjela se v souladu s ekonomickými, ideologickými a kulturními potřebami nové měšťanské třídy v protifeudálním duchu. První literární díla byla psána v umbrijském dialektu (František z Assisi) a literární sicilštině (básnická škola sicilská), v severoitalských nářečích byla psána didaktická poezie a slavný cestopis Benátčana Marka Pola. Později se centrem kulturního života stala Florencie a florentský dialekt základem spisovné italštiny. Vznešená milostná lyrika vyvrcholila školou "sladkého nového stylu" (dolce slil nuovo), jež proti šlechtictví rodovému stavěla ušlechtilost ducha (G. Guinizelli, G. Cavalcanti), tematikou souběžného proudu komicko-realistické lyriky (C. Angiolieri) byla naopak všední, často drsná realita. Rozvíjel se didakticko-alegorický epos (Dante Alighieri) i moderní intimní lyrika (F. Petrarca). Charakteristickým výrazem nového měštanského světového názoru, kladoucího důraz na pozemské hodnoty, byla především novela (anonymní Novellino, Boccaccio, F. Sacchetti). Cenným dobovým dokumentem jsou kroniky (D. Compagni, kolem 1225–1324, G. Villani). Měšťanská kultura obcí, které se postupně měnily v signorie, vytvořila předpoklady ke vzniku a rozvoji humanismu a renesance (15.-1. polovina 16. století). Centry vzdělanosti a kultury se staly dvory renesančních vládců, vzory pro všechna odvětví lidské činnosti byly hledány v antice, kladl se důraz na důstojnost člověka a na všestranný tvůrčí rozvoj osobnosti (L. B. Alberti, 1404–1472, Leonardo da Vinci). Základy moderní historie a politiky položili N. MachiavelliF. Guicciardini (1483–1540). Rozvíjel se rytířský epos, v němž splývaly mezitím zdomácnělé a zlidovělé francouzské epické zpěvy karolínského a bretonského cyklu (M. M. Boiardo, L. Pulci, L. Ariosto), lyrika (A. Poliziano, L. Medici), pastýřský román (J. Sannazaro), novela (M. Salernitano, asi 1410-kolem roku 1480, M. Bandello), satira (L. Ariosto, P. Aretino) a též poezie žertovná a burleskní (Burchiello, F. Berni). P. Bembo diktoval rétorické normy klasicismu, společensko-etický ideál renesančního dvořana ztvárnil B. Castiglione. Protireformace rozbila renesanční ideál harmonického života a umění, vývoj po tridentském koncilu od poloviny 16. do konce 17. století vedl k přebujelým formám manýrismu a barokního secentismu v poezii (G. Marino) i próze (G. Basile), vznikaly nové žánry – hrdinský epos (T. Tasso), pastýřské drama (G. B. Guarini, 1538–1612), melodram a též heroicko-komický epos (A. Tassoni). V 16. století vznikla commedia dell'arte. V boji proti ideovému útisku inkvizice se zrodila Galileiho "nová věda" a opoziční filozofické myšlení (G. Bruno, T. Campanella). Racionalistická a rokoková Accademia dell'Arcadia v 1. polovině 18. století hlásala návrat k prostým formám s důrazem na hudebnost verše (P. Metastasio). K rozvoji filozofie přispěl originálním dílem G. Vico. Osvícenské myšlenky vyjadřovali ve 2. polovině 18. století C. GoldoniG. Parini, na dílo V. Alfieriho navazovali v 19. století v boji za národní osvobození romantikové (G. Berchet, S. Pèllico, A. Manzoni). Risorgimento vtisklo italskému romantismu aktivní, společenský angažovaný charakter. Stranou dobových bojů stál G. Leopardi, vrchol italského romantického literárně historického myšlení pak představuje F. De Sanctis. Kritickou realistickou analýzu nové společenské reality provedl verismus (L. Capuana, G. Verga, F. de Roberto), zdůrazňující na rozdíl od francouzského naturalismu, z něhož vycházel, determinaci společenskou. Na rozhraní 19. a 20. století netradičními prostředky odhalovali "zevnitř" krizi společnosti L. PirandelloI. Svevo. Vědomí krize naopak zastírali G. D'Annunzio dekadentním estétstvím a kultem "nadčlověka", G. Pàscoli nacionalistickými mýty a A. Fogazzaro náboženským mysticismem. Avantgardní vzpourou proti minulosti byl futurismus (F. T. Marinetti), všední malé věci oslavovali básníci "soumraku" (crepiscolari). Od 30. let sílí v literatuře realistické tendence (C. Alvaro, R. Bacchelli, A. Palazzeschi). Po porážce fašismu se rozvíjel neorealismus, ideově směřoval k socialismu a zobrazoval protifašistický odboj (R. Viganová), sociální útisk a bídu italského jihu (E. Vittorini, F. Jòvine, C. Levi, Carlo Bernari), dělnického prostředí (Vasco Pratolini). Realismus se prolínal s existenciálním psychologismem (A. Moravia), lyrismem (C. Pavese), fantastickými prvky (I. Calvino), jazykovým experimentem (C. E. Gadda, P. P. Pasolini). Realita a sociální motivy vnikaly i do poezie bývalých hermetiků (G. Ungaretti, E. Montale, S. Quasimodo, U. Saba), méně výrazné bylo neorealistické divadlo.


 
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 5.10.2006
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2017, OPTIMUS s.r.o.