nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Zapasiewicz
 Zbigniew, *13.9.1934 (Varšava, Polsko) – †14.7.2009 (Varšava, Polsko), vlastním jménem...

Plíhal
 Karel, *23.8.1958 (Přerov), český skladatel, textař, kytarista. Od patnácti let prošel olomouckými...

Reno
 Jean, *30.7.1948 (Casablanca, Maroko), vlastním jménem Don Juan Moreno y Jederique Jimenez...

Braxton
 Toni, *7.10.1967 (Severn, Maryland), americká zpěvačka a herečka. Vyrůstala v rodině...

Viewegh
 Michal, *31.3.1962 (Praha), český spisovatel. Původní studia na Vysoké škole ekonomické v Praze...


německé výtvarné umění
Počátky německého výtvarného umění souvisejí s rozmachem panovnické moci saské dynastie za vlády Oty I., který korunovacemi v Cáchách (roku 936) a v Římě (roku 962) vědomě navázal politicky a ideologicky na Karla I. Velikého. Otonské umění se zpočátku orientovalo na karolinské předlohy a jejich prostřednictvím na pozdně antické umění. S příchodem princezny Theophanu, manželky Oty II., došlo k vyrovnání s byzantským uměním, které vedlo k osobitému projevu v malířství a v uměleckém řemesle. Kolem roku 1000 byly zakládány četné baziliky s příčnou lodí, západním chórem a westwerkem s dvojící věží (Paderborn, Salcburk) a centrály cášského typu. V sochařství patřily k nejvýznamnějším krucifix kolínského arcibiskupa Gerona v kolínském dómu a díla objednaná biskupem Bernwardem v Hildesheimu. Pro formální vývoj byly důležité slonovinové řezby, mezi nimiž výrazné plasticity, dynamiky a expresívního pojetí dosáhly práce tzv. Echternašského mistra. K centrům knižní malby patřily kláštery v Reichenau, Echternachu, Trevíru, Kolíně nad Rýnen, Hildesheimu aj.
Sálské umění stupňovalo monumentální pojetí architektury, např. v dómu ve Špýru byla hlavní loď zaklenuta křížovou klenbou po roce 1080. Stavby určoval tzv. vázaný systém, vertikální členění a formové bohatství průčelí. Počátky architektonické plastiky souvisejí se stavbou v Řezně (1049–1064), pokročilejší byly bronzové náhrobky (Merseburg).
Ve štaufském období byly v širší míře přijímány podněty z Normandie a Burgundska, které vedly k bohatšímu pročlenění vnější stavby. V sochařství lze rozlišit lokální okruhy, navazující na sálské dědictví. Významné jsou zlatnické a kovolitecké práce rýnsko-mosánské oblasti (Reiner de Huy, kolem roku 1220) a především dílo Nicolause z Verdunu (ostatková skříň tří králů v Kolíně nad Rýnem). Z monumentální malby je známo jen torzo původního stavu (Prüfening).
Počátky gotického slohu se projevily v architektonickém tvarosloví cisterciáckých staveb, do jihozápadní části země (Štrasburk, Freiburg) pronikaly podněty z Burgundska od začátku 13. století. K raným gotickým stavbám patří kostely sv. Alžběty v Marburgu a Panny Marie v Trevíru (kolem roku 1235), navazující na champagneské vzory. Ohlas francouzských katedrál se projevil na dómu v Kolíně, Štrasburku a Řezně. Charakteristickým znakem je budování centrálních staveb, halových kostelů (Trevír, Marburg) a halových chórů (Švábský Gmünd). Halové kostely představují nové pojetí v uspořádání prostorové struktury, která dosáhla harmonického sjednocení, vyváženosti a prosvětlení prostorů. K formální dokonalosti dovedl H. Stettheimer jihoněmecké cihlové stavby (Landshut, Salcburk) na začátku 15. století. V architektuře se dekorativní cítění stále více soustředovalo na klenební vzorce (sítové, hvězdicovité). Žebra prošla vývojem od zcela lineárně pojatých tvarů až k výrazně naturalistickým (suché větve). Z profánních staveb měly význam budovy radnice a městských domů. Vliv francouzské monumentální plastiky se projevil na štrasburském münsteru (kolem roku 1230). Osobitý projev tvoří dílo tzv. Naumburského mistra (Bamberg, Naumburg, Magdeburg), jemuž se připisují plně plasticky a objemově chápané sochy v interiérech a volná jezdecká socha císaře Oty II. Typickým projevem na začátku14. století jsou umělecká díla pro soukromou pobožnost (andachtsbild), expresívní až naturalistické krucifixy a piety. Kolem poloviny 14. století k nejvýznamnějším patří socharřské práce rodiny Parléřů, které byly základním předpokladem vzniku krásného slohu kolem roku 1400.
V nejproduktivnějším období 2. poloviny 15. století sochaři navázali na realistické úsilí P. Parléře, C. SluteraNicolause Gerhaerta z Leidenu. K pozdně gotickým sochařům patřili napří klad G. Erhart (†1540), M. Pacher, V. Stoss, T. Riemenschneider a řada anonymních mistrů. K raným dílům gotického malířství patří výzdoba tzv. Manessovského rukopisu se 137 iluminacemi. Na začátku 14. století zaujímala důležité místo kolínská malířská škola. V polovině 14. století vzrostl vliv pražské karlovské malby, z níž vyrostla raná díla krásného slohu, ale i práce Mistra Bertrama (kolem let 1345–1415), Mistra Francka (15. století), Konráda ze Soestu aj. V průběhu 15. století zesílil vliv nizozemského umění, patrný v obrazech Stefana Lochnera a v další generaci malířů – L. Mosera, K. Witze, H. Multschera, monogramisty E. S., M. Schongauera aj.
V období renesance vzrostl význam profánních staveb, přesto prvním renesančním dílem je fuggerovská kaple sv. Anny v Augšpurku (1509–1518). Vliv italské renesanční architektury je patrný v dispozicích zámků v Heidelbergu a na rezidenci v Landshutu. V sochařství přijali renesanční názor P. Vischer st. a mladší a Konrad Meit, přičemž s nimi současně činní J. Lederer (*kolem 1470 – †1550) a C. Berg (*kolem 1475 – †1532) pokračovali v "barokní" fázi pozdní gotiky. Vrchol malířství této doby představuji díla tzv. podunajské školy, například A. Altdorfer, J. Breu (*kolem 1510 – †1547), L. Cranach, Grünewald, jejichž expresívní kolorismus a malířský romantismus se projevily především v podání krajiny. Největší osobností se stal malíř a grafik A. Dürer, který geniálně spojil nizozemskou věcnost a benátskou barevnost s německou expresivitou v syntézu, jejíž vyvážený projev se těsně blížil italskému renesančnímu cítění. H. Holbein ml. se podobně přiblížil klasickým vzorům zejména v podání portrétů.
Formy římského vrcholného baroka (G. L. Bernini, F. Borromini) pronikaly do Německa až po třicetileté válce a staly se určující pro budování rezidencí a klášterů. K předním architektům patřili B. Neumann a Dienzenhoferové. Barokní sochařství se uplatnilo zejména na jezdeckých pomnících (A. Schlütter, I. Günther, *1725 – †1775, B. Permoser). V malířství přední místo zaujímala monumentální malba (H. Rottenhammer, C. D. a E. Q. Asamové).
Typickými příklady rokokové architektury jsou zámky Nymphenburg a Sanssouci. V 19. století převládaly etapy historizujících slohů (G. Semper), stavby A. Messela z konce 19. století předznamenaly funkcionalismus. Proti neobarokním formám v sochařství vystoupil A. von Hildebrandt, prosazující tektoniku a klasickou statuárnost. Nejvýznamnějším představitelem romantické malby se stal C. D. Friedrich, proti se postavila skupina nazarénů. K monumentálním formám se obrátil H. von Marées a k symbolismu A. Böcklin. Centry moderního umění na začátku 20. století se staly Mnichov, Darmstadt a Berlín. Roku 1905 založili v Drážďanech E. Heckel, E. L. Kirchner aj. skupinu Brücke, která vyústila v expresionismus. V roce 1911 v Mnichově vznikla skupina Blauer Reiter (V. Kandinskij, F. Marc), která se především v osobě Kandinského orientovala k abstraktnímu malířství, a od 20. let působil ve Výmaru pod vedením W. Gropia Bauhaus. Expresionismus byl zastoupen hlavně díly O. DixeM. Beckmanna, k dadaismu a surrealismu se hlásili K. SchwittersM. Ernst. V období nacismu v letech 1933–1945 byl vývoj moderního umění na území Německa zastaven, umělecká produkce potlačena a nacistickou estetikou označena jako "entartete Kunst" (úpadkové umění). Německé výtvarné umění se však dále rozvíjelo v ilegalitě a emigraci. Oficiální nacistická umělecká tvorba byla soustředěna hlavně na vytvoření nové reprezentativní tzv. germánskě architektury grandiózniho stylu, charakteristické slohovým eklekticismem a historismem (říšské kancléřství v Berlíně, urbanistické plány A. Speera). Ostatní sociální, zdravotní a tovární zařízení byta budována podle funkcionalistických plánů, vypracovaných Bauhausem. Pro ostatní výtvarné umění je charakteristická bombastičnost, historismus a pseudonaturalismus, přecházející v kýč.
Po druhé světové válce se v souvislosti s obnovou zničených měst rozvíjela památková péče. V rozděleném Německu se výtvarné umění rozvíjelo nezávisle. V NDR navázalo na demokratismus a humanismus starší generace realistických umělců (H. Grundig, M. Lingner (*1888 – †1959), O. Nagel (*1894 – †1967), O. Nerlinger (*1893 – †1969), od 50. a 60. let se prosazoval socialistický realismus. V NSR navazovalo umění v architektuře na Bauhaus. Nejúspěšnějšími architektonickými realizacemi se staly stavby divadel (například v Gelsenkirchenu) a kostelů (D. Oesterlen – sv. Martin v Hannoveru, R. Schwarz – sv. Michal ve Frankfurtu nad Mohanem). V malířství a sochařství převládaly v 60. letech 20. století nefigurativní směry – malíři W. Baumeister, T. Werner, E. W. Nay, sochaři K. Hartung, E. Roederová, surrealismus (M. Zimmermann), tašismus aj. Od poloviny 60. let se opět prosazovaly realistické směry – malíři G. Zingerl, H. Goettl, sochaři W. Grzimek, J. Weber. Začátkem 70. let se v NSR objevuje nová vlna expresionismu, skupina, která je označována "Neue Wilde". Někteří výtvarníci dosáhli v krátké době mezinárodní proslulosti (M. Fetting, Salome).


 
Vytvořeno: 9.3.2007
Aktualizováno: 28.11.2008
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2018, OPTIMUS s.r.o.