nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Eco
 Umberto, *5.1.1932 – †19.2.2016, italský sémiolog, estetik a spisovatel, profesor na...

Hercíková
 Iva, *2.11.1935 (Pardubice) – †27.1.2007 (Praha, sebevražda), rodným jménem Iva Vodňanská...

Monty Python
 Britská komediální skupina založená roku 1969. Její členové (Graham Chapman, John Cleese, Terry...

Fabiánová
 Vlasta, *29.6.1912 (Lvov) – †26.6.1991 (Praha), česká herečka. Narozená v rodině...

Harris
 [Heris], Ed, *28.11.1950 (Tenafly, New Jersey, USA), vlastním jménem Edward Allen Harris, americký...


filozofie života
Německy Lebensphilosophie – iracionalistický směr ve filozofii z konce 19. a začátkem 20. století, který vyzdvihuje jako výchozí a základní pojem "život" ve smyslu jakési pouze intuitivně postihované celostní skutečnosti, život nelze ztotožňovat ani s hmotou, ani s duchem. Filozofie života vyjadřuje hlubokou krizi klasického racionalismu, ale též vzpouru proti převládajícímu "metodologismu" a "gnozeologismu" v idealistické filozofii 2. poloviny 19. a začátku 20. století (novokantovství, pozitivismus). Jednotliví představitelé filozofie života se svými postoji diferencují od liberálů až po konzervativce, ve své krajní biologicko-naturalistické variantě se filozofie života podílela na formování nacistické ideologie. Při interpretaci pojmu "život" jako elementární a téměř jediné skutečnosti vychází biologicko-naturalistická varianta filozofie života od Nietzscheho a je reprezentována L. Klagesem, T. Lessingem a dalšími, "život" pro ně znamená přírodního činitele, něco, co stojí v protikladu ke všemu umělému, mechanicky zkonstruovanému. Pro tuto variantu je charakteristické nejen nepřátelství vůči materialismu, ale též vůči idealistickému racionalismu, duchu, rozumu (hlavní Klagesovo dílo se nazývá Duch jako protivník duše), dále sklon k obhajobě primitivismu a kultu síly, snaha převádět jakékoliv ideje na vitální tendence, interesy, instinkty a vůli jednotlivce nebo společenské skupiny, morálku a poznání chápe pragmaticky: dobro a pravda = tomu, co utvrzuje prvotní životní princip, zlo a lež = tomu, co je oslabuje. Osobnost se zaměřuje na individualismus jedince a nahrazuje rodem ("totalitou"), v sociologii se hlásá organicismus.
Naproti tomu historizující varianta filozofie života (W. Dilthey, O. Spengler, G. Simmel, J. Ortega y Gasset) vychází při interpretaci života z bezprostředního vnitřního prožívání, z různých zážitků, jak se odkrývají historické zkušenosti v oblasti duchovní kultury. Zatímco v předchozí variantě je život slaven jako věčný, všeobecný a neměnný princip bytí, je tento historizující směr fascinován jedinečností forem realizace života, jeho neopakovatelnými kulturně historickými příklady. Propadá však nevyhnutelně relativismu, protože rozpouští veškeré mravní a kulturní hodnoty i principy v proudu života, v nekonečné proměnlivosti dějin. Filozofie života v odporu proti mechanistické přírodovědě a pozitivisticko-naturalistickému přístupu k životu vůbec usiluje rozvinout zvláštní metodu poznávání duchovní a kulturní skutečnosti (hermeneutika a "rozumějící psychologie" u Diltheye, "morfologie dějin" u Spenglera). Ostrý protiklad mechanického a organického principu v prvé variantě se přeměňuje ve variantě druhé v antitezi civilizace a kultury. Svéráznou podobu představ filozofie života je pojetí života jako jakési rozumem nepostižitelné kosmické síly, jako životního vzmachu (H. Bergson), jenž se věčně reprodukuje, stále obnovuje a vytváří nové formy, jeho podstatu tvoří čisté "trvání", neustálá proměnlivost, postižitelná pouze intuicí. V teorii poznání se filozofie života řadí k iracionalistickému intuitivismu: ani dynamiku života, ani jedinečnost kteréhokoliv předmětu nelze vyjádřit v obecných pojmech, nýbrž je lze postihnout jen akty bezprostředního intuitivního zření, sourodého s uměleckým zřením života, to vede k oživování panestetických koncepcí německé romantiky s jejím kultem tvorby a génia. Filozofie života akcentuje zásadní rozdíl mezi filozofií a vědeckým přístupem ke světu: věda míří k ovládnutí přírody a světa, filozofii je však vlastní kontemplativní postoj, příbuzný uměleckému, proto se filozofie života domnívá, že nejadekvátnějším způsobem poznávání organických a duchovních celků je symbol. Synonymem života je pro filozofie života tvorba. Pro Bergsona značí vznik nového výraz přebytku tvořivých sil přírody odtud optimistické motivy Bergsonovy filozofie, naproti tomu u Simmela a Stěpuna má tvorba graficky rozdvojený charakter, neboť výtvor jako něco ustrnulého a nehybného se konec konců staví nepřátelsky ke svému tvůrci a tvůrčímu principu. Odtud tragicky bezvýchodná intonace Simmelovy filozofie, fatalistický patos Spenglerův, ukazující na hlavní světonázorový zdroj filozofie života, její patos osudu, lásky k osudu (Nietzsche), hlásající splynutí s iracionálním živlem života. Tragické motivy filozofie života převzalo též umění a literatura, zejména symbolismus z konce 19. a začátku 20. století Vliv filozofie života vrcholí v první čtvrtině 20. století, kdy jsou jí přitahováni někteří představitelé novohegelovství a pragmatismu. Později se filozofie života rozplývá v jiných idealistických proudech filozofie, některé její principy přejímá existencialismus, který ji vystřídává, dále personalismus a zvláště filozofická antropologie.


 
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 24.7.2007
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2018, OPTIMUS s.r.o.