vědění

Relativně stabilní oblast ověřeného poznání, které je na základě historicky dosaženého stupně pokládáno za adekvátní odraz skutečnosti. Přitom stupeň hodnověrnosti vědění odráží dialektické absolutní a relativní pravdy. Vědění je zpravidla systematizováno v ucelené formy jako komperidia, učebnice a příručky. Protikladem vědění bylo v antické filozofii pouhé mínění: proti epistémé (věda, vědění) stojí doxa (mínění), podle Platóna je epistémé možná jen o neměnném jsoucnu, o ideálních podstatách, kdežto o světě procesuálním je možná jenom doxa. Aristoteles se snažil rozšířit pojem epistémé i na poznání procesů. V novověké filozofii a mechanistické přírodovědě se vědění chápe také jako návod k jednání má své praktické poslání, čímž je překonán antický názor na vědění jako na nezainteresované nazírání. V německé klasické filozofii se považovalo za nejvyšší vědění filozofické poznání pronikající k absolutnu (G. W. F. Hegel). V současnosti se vědění diferencuje na různé formy, počínaje každodenní všelidskou empirií: na poznání umělecké a vědecké, které se opět člení na empirické a teoretické. Rozdíly mezi různými formami vědění jsou relativní, například vědecké poznání do sebe vstřebává a přehodnocuje nahromaděné empirické poznatky současné i tradiční.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 5. 9. 2006
Autor: -red-

Reklama: