věda

V širokém smyslu nepřetržitý společensky podmíněný proces systematického racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení, při němž dochází ke stále pravdivějšímu odrazu objektivní reality ve vědomí, ke stále hlubšímu pronikání od povrchových jevů k jejich vnitřní podstatě, což umožňuje stále dalekosáhlejší využívání a ovládání přírodních a společenských procesů a stále účinnější praktické přetváření světa člověkem. Představuje nejvyšší formu poznávací teoretické činnosti, jejíž výsledky jsou nenahraditelnou kulturní hodnotou, „nejsolidnější formou bohatství“ (K. Marx). Zároveň představuje jednu z nejdůležitějších společenských institucí. Jako jedna z forem společenského vědomí splývala věda původně s filozofií, avšak vždy se odlišovala zásadně od mytologie a náboženství. Na rozdíl od umění, jež si osvojuje pouze určité aspekty reality, spjaté s životem člověka obraznou formou s emocionálním zaměřením, činí věda předmětem své poznávací výzkumné činnosti veškerou skutečnost a své objektivní poznatky formuluje v logické podobě pojmů, hypotéz, teorií a zákonů. Jako celostní soustava zahrnuje nauky o přírodě i společnosti, ale také filozofii jako racionální světový názor, teorie a metody, metodologie a techniky, výzkum základní i aplikovaný, diferencované skupiny věd technických, zemědělských i lékařských. Jako společenská instituce předpokládá vědecké a výzkumné pracovníky, jejich znalosti a schopnosti, kvalifikaci a zkušenost, nadání a tvořivost, dále vědecké ústavy a laboratoře, systémy vědeckých informací a veškeré existující poznatky jako základ a prostředky vědecké činnosti. Vědecká badatelská činnost se liší od mnoha činností, jejichž výsledek bývá v principu předem znám, tím, že přináší v zásadě nové poznatky, tj. výsledky jsou z principu netradiční. Proto z vědy vycházejí neustále impulsy působící revolučně na jiné oblasti společenské a duchovní činnosti. Věda je velkou revoluční přetvářející silou. V revolučních epochách působení vědy na společnost vzrůstá. To platí zejména o současnosti, o větší části 20. století a projevuje se i nebývalým růstem počtu vědeckých pracovníků a osob zaměstnaných v oblasti vědy. Soustava vědy vznikla historicky a též se historicky mění. Novodobá věda představuje bohatě členitý dynamický systém, jehož součásti i jejich vzájemné vztahy se neustále vyvíjejí. V užším smyslu se nazývá vědou její určité odvětví, obor, disciplína, charakterizované specifickým předmětem a metodou, popřípadě technikou výzkumu. Vědu však nelze omezovat na přírodní (někdy též exaktní věda), vylučovat z ní filozofii nebo zaujímat distancovaný postoj k humanitním vědám. Z půdy filozofie jako svého základu se speciální vědy historicky vyvinuly a zůstávají s ní v té, či jiné podobě nerozlučně spojeny. Vědu nelze ani zužovat na prostý popis faktů nebo symbolické formulace, ani omezovat její právo pronikat do stále hlubší podstaty jevů a předvídat budoucí vývoj, tj. uplatňovat prognostické funkce vědy. Souhrn poznatků všech speciálních věd vytváří historicky podmíněný a proměnlivý obraz světa, který však není totožný se světovým názorem. Vědecký světový názor je budován s použitím výsledků konkrétních věd specifickými prostředky filozofie a na rozdíl od úzkého scientismu přihlíží i k mimovědeckým přístupům ke skutečnosti (uměleckým, politickým, etickým, náboženským). Ve společenských vědách se ideologické zaměření, konflikt materialistických a idealistických koncepcí projevuje přímo v jejich specifickém obsahu. Jednotu vědy a ideologie, filozofie a speciálních věd lze realizovat důsledně pouze na základě vědeckého světového názoru, dialektického a historického materialismu. Přitom vztahy filozofikých a speciálních věd jsou složité, někdy i konfliktní. Některé filozofické směry, jako existencialismus, projevují nevraživý poměr k vědě, jiné, jako pozitivismus a scientismus, se naopak nepřátelsky obracejí k filozofii. Věda vzniká jako nutný výsledek vývoje společenské dělby práce po oddělení práce duševní a fyzické, a to v procesu přeměny poznávací činnosti ve specifický druh aktivity, vyhrazený původně jen nepočetné skupině lidí. Předpoklady pro vznik vědy a jednotlivé elementy vědeckých poznatků se objevily nejprve v zemích starověkého východu, v Egyptě, Babylónii, Indii a Číně. Nahromadění empirických zkušeností a pozorování umožnilo na určitém stupni jejich uchovávání, zpracování abstraktním myšlením, zobecnění a výklad jevů přírody a společnosti. Tak vznikaly nikoliv bez vztahu k praktickým potřebám – prvopočátky astronomie, matematiky a geometrie, lékařství, jazykovědy, etiky a logiky. Vědění mělo nejprve živelný charakter a bylo spojeno s každodenní praxí a životem. Každý poznatek musel být objevován mnohokrát. Postupně se však poznávací činnost osamostatňovala, až vznikl zvláštní druh duchovní činnosti. Nashromážděné poznatky a vědomosti byly přejímány tradicí a zpracovány v ucelené teoretické soustavy. Tento proces se nejvýrazněji uskutečňoval ve starém Řecku, kde se od 4. století př.n.l. objevili filozofové a zároveň vědci zabývající se vědou profesionálně a distancující se od mytologické a náboženské tradice. Od té doby až do průmyslové revoluce zůstávala hlavní funkcí vědecká funkce vysvětlovací. Věda rozšiřovala horizont vědění o světě, zejména o přírodě, včetně člověka. Teprve vznik strojové velkovýroby vytvořil předpoklady pro přeměnu vědy z činitele převážně nazíravého v aktivní faktor samotné výroby. Věda se měnila v duchovní potenci výroby a zároveň se stávala společenským činitelem zasahujícím do nejrůznějších oblastí společenského života. Podstatně se měnila struktura vědy. Již od 16. a 17. století se ustavovaly jednotlivé samostatné obory konkrétních věd, v 18. a 19. století zintenzivněl proces diferenciace ve vědě charakteristický pro novodobou vědu. Hlavním úkolem vědy se stalo poznání přírody v takové podobě, aby mohla být využívána a přetvářena. V souvislosti s tímto technickým zaměřením začínal převládat komplex fyzikálně chemických disciplín s příslušnými aplikovanými výzkumy. Ustavila se důležitá skupina věd technických. Vývoj vědy probíhá nerovnoměrně, střídají se období extenzívního růstu s obdobími intenzivních revolučních přeměn. Již renesanční věda přinesla proti středověku revoluční přeměny, byla součástí tehdejší kulturní revoluce. Revoluční převraty ve vědě jsou spojeny zejména s takovými objevy jako heliocentrická soustava v astronomii, přechod od alchymie k novodobé chemii, Darwinova teorie, Mendělejevova periodická soustava prvků, objev neeuklidovské geometrie. V učeních o společnosti vyvolal revoluci vznik marxismu. Současná vědecko-technická revoluce vnáší zásadní změny do struktury vědy, do jejích poznávacích principů, kategorií a metod i do forem její organizace a společenské role. Až do konce 19. století zůstávala věda „malou“ co do počtu vědeckých pracovníků i organizace vědecké činnosti. Na přelomu 19. a 20. století vznikla nová forma a nový způsob organizace vědy „velká“ věda. Byly zakládány velké vědecké ústavy a laboratoře s rozvinutou technickou základnou. Společenský charakter vědy vystupuje stále zřetelněji do popředí. Věda se sbližuje s materiální výrobou, ale také s politikou, administrativou a všemi oblastmi společenského života, což vyvolává nutnost soustavného řízení vědy, uplatňování určité vědní politiky. S vědeckotechnickou revolucí souvisí nezbytnost pronikání vědeckých poznatků mezi široké vrstvy pracujících. Aby věda mohla uspokojovat potřeby moderní výroby a dynamicky se vyvíjející společnosti, musí se její poznatky stát majetkem celé velké armády specialistů, techniků, organizátorů výroby i dělníků, od nichž proces automatizace vyžaduje spojení specializace se širším vědeckotechnickým rozhledem. Věda se stává bezprostřední výrobní silou, dochází ke stále těsnějšímu spojování vědy, techniky a výroby v jednu navzájem propojenou dynamickou soustavu. Procesy diferenciace ve vědě jsou vyvažovány její rostoucí integrací, členění podle disciplín, z něhož vychází klasifikace vědy, se spojuje s působením vědy jako celku, jako integrované soustavy organizující se podle nejdůležitějších, zejména klíčových problémů. Věda nekráčí pouze ve šlépějích techniky, překonává se ryze utilitární pojetí vědy, rozvoj vědy podmiňuje pokrok v technice, v materiální výrobě i v dalších oblastech společenského života. Sbližování vědy se životem, její postupné pronikání do všech společenských oblastí je urychlováno i tím, že formy vědeckovýzkumné práce se v určitých ohledech přibližují formám práce ve vyspělém velkoprůmyslu. Vědecká činnost se stává kolektivnější, je závislá na materiálním vybavení a je plánovitě řízena. Výrobně technické funkce vědy se spojují s jejími funkcemi duchovními, světonázorovými, výchovnými a obecně humanistickými. Věda se orientuje nejen na techniku, ale také na člověka, na všestranný rozvoj jeho intelektuálních a morálních sil, na vytváření hmotných a duchovních předpokladů pro jeho harmonický rozvoj.

Datum vytvoření: 14. 3. 2000
Datum aktualizace: 12. 7. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: společenské vědy, symbol.

Reklama: