nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Eco
 Umberto, *5.1.1932 – †19.2.2016, italský sémiolog, estetik a spisovatel, profesor na...

Brontosauři
 Česká hudební folková skupina působící v letech 1972–1992. Založena členy trampské posázavské...

Akin
 Fatih, *25.8.1973 (Hamburk, Německo), německý filmový režisér, scenárista, producent a herec...

Neeson
 Liam, *7.6.1952 (Ballymena, Severní Irsko, Velká Británie), americký filmový, televizní a ...

Richard
 Pierre, *16.8.1934 (Valenciennes, Francie), vlastním jménem Pierre – Richard Maurice Charles...


Univerzita Karlova
Universitas Carolina, UK – univerzita v Praze, založená roku 1348 Karlem IV. v přímé návaznosti na nerealizované snahy Václava II., nejstarší univerzita ve střední Evropě.
Založení pražské univerzity předcházelo jednání českého poselstva u papežské kurie, jehož výsledkem bylo privilegium papeže Klimenta VI. z 26.1.1347, kterým byl dán základ obecného učení (studium generale) v Praze. Pražská škola dostala právo vyučovat na všech fakultách a pražský arcibiskup se stal kancléřem univerzity s právem udělovat univerzitní hodnosti. O rok později došlo z iniciativy panovníka ke slavnostnímu vyhlášení nové instituce a jejímu začlenění do právního řádu země.
Zakládací listina Karla IV., vydaná 26.4.1348, zaručovala univerzitě výuku ve všech příslušných oborech, hmotné zabezpečení pedagogů a studentů a výslovně zajišťovala všechna práva, která měla univerzity v Paříži a v Bologni. Třetím zákládajícím dokumentem byl tzv. eisenašský diplom Karla IV. z roku 1349, jímž byla zaručena panovnická ochrana členů univerzity pro cesty a pobyt v Praze.
Vztah univerzity k domácímu prostředí nejlépe vyjadřuje nejstarší univerzitní pečetidlo, na němž Karel IV. předává symbolicky novou fundaci do ochrany patrona země, svatého Václava.
Středověká univerzitzita byla samosprávnou korporací učitelů a studentů, v jejímž čele stál volený rektor. Jeho povinností bylo nejen řídit a zastupovat univerzitu, ale rovněž vykonávat soudní pravomoc (jurisdikci) nad členy univerzitní obce. Velkou váhu v životě univerzity měly tzv. unierzitní národy, zaručující svým členům sociální a hmotnou podporu. Rozděleni na národy se důsledně řídilo teritoriálním původem, na jehož základě byly ustaveny jeden domácí (český) a tři cizí (bavorský, polský a saský) univerzitní národy.
Vlastní život univerzity se odehrával v kolejích, poskytujících studentům a místním učební prostory, příbytky i odpovídající platy. Nejstarší profesorskou kolej založil Karel IV. roku 1366, dnešní budovu Karolina získal král Václav IV. roku 1383 jako kolej mistrů, kteří se do ní přestěhovali po rozsáhlé přestavbě o tři roky později
Výuka na univerzitě byla organizována ve čtyřech fakultách: artistické (svobodných umění, dnešní filozofická), lékařské, právnické a teologické. Představeným fakulty (děkanem) byl volen jeden ze stálých profesorů. Výuka na artistické fakultě měla průpravný charakter (základní orientace ve středověkém scholastickém myšlení, sedm svobodných umění). Student vstupující na univerzitu v čtrnácti letech musel prokázat znalosti čtení, počítání a latinské gramatiky. Po zaplacení poplatků mohl být připuštěn ke zkouškám, jimiž se získávaly učené hodnosti (grady) bakaláře a mistra, resp. doktora. Nejnižší hodnost, bakalaureát svobodných umění, bylo možno získat po dvou letech. Studium na teologické fakultě zakončené doktorátem trvalo zpravidla 12 let.
Život pražské univerzity se plně rozvinul od 60. let 14. století, kdy se těžiště studia, probíhajicího zpočátku v kostelích a bytech učitelů (bursách), přeneslo do univerzitnách prostor. V roce 1372 se vyčlenila právnická fakulta, která vytvořila samostatnou univerzitu v čele s rektorem, voleným z řad studentů či bakalářů. Existence dvou paralelních univerzit trvala až do školního roku1417 až 1418, kdy pražská právnická univerzita zanikla.
K největšímu rozmachu Univerzity Karlovy došlo v 80. letech 14. století, kdy díky početné návštěvnosti studentů z celé Evropy konkurovala pražská univerzita univerzitě pařížské. Toto své postavení univerzita ztratila založením dalších středoevropských univerzit, zejména ve Vídni, v Krakově, Heidelbergu a Kolíně nad Rýnem.
Za Václava IV. přibyly další koleje, obsazované členy českého univerzitního národa. S tímto obdobím souvisí zejména založení Betlémské kaple roku 1391 a předání kaple Božího těla českému univerzitnímu národu roku 1403. Růst sebevědomí příslušníků domácího univerzitního národa vedl ke konfliktům, které se poprvé projevily při obsazováni míst v Karlově koleji roku 1384. Po příklonu českých mistrů k Viklefovu učení došlo v důsledku následujícího sporu mezi českým a zbývajícími třemi cizími národy k rozdělení univerzity na dva tábory. Přestože český národ byl ve stálé menšině, získal ve fakultních sborech a kolejích nejvýznamnější pozice.
Od roku 1402, kdy se mistr J.Hus stal kazatelem v Betlémské kapli, získaly univerzitní události veřejný charakter. Reformní univerzitní křídlo využilo příležitosti pozvání na církavní koncil v Pise a pro střednictvím zásahu Václava IV. změnilo poměr hlasů rozhodujících při všech univerzitních záležitostech ve svůj prospěch (3:1). Po vyhlášení Dekretu kutnohorského roku 1409 odešla většina německých mistrů a studentů z Prahy. Touto událostí začala v historii univerzity nová etapa, charakterizovaná zvýšením vlivu panovníka na vnitřní záležitosti univerzity a omezením působnosti univerzity na region českých zemí.
Roku 1417 se pražská univerzita pod vlivem myšlenek Jakoubka ze Stříbra, Jana HusaJeronýma Pražského přihlásila oficiálně ke kalichu (přijímání laiků pod obojí způsobou), získala významné postavení v církevních otázkách, avšak v oblasti politické moci ustupovala stále více do pozadí. Po roce 1419 téměř zastavila svou faktickou činnost, která byla obnovena až po Zikmundově návratu do Čech.
Přestože v pohusitském období došlo k založení dvou nových studentských kolejí, snížil se počet profesorů i studentů, byly obsazovány jen některé koleje a výuka až do začátku 17. století probíhala pouze na artistické fakultě. Od 60. let 15. století byl na univerzitu povolen vstup výhradně kališníkům. Tím se univerzita změnila v zemský ústav, orientovaný na měšťanské studenty z utrakvistických oblastí Čech.
V 16. století došlo k pozvolnému pronikání nových myšlenek na univerzitní půdu. Pod vlivem náboženských poměrů v zemi se část mistrů začala přiklánět k luterstvíjednotě bratrské. Generace Matouše Collina z Chotěřiny prosazovala humanistické disciplíny, které koncem 16. století na univerzitě zcela převládly. Nejvýznamnější pokus o univerzitní reformu roku 1609 (obnova všech fakult, povznesení výuky na vyšší stupeň) však byl realizován jen částečně (zrušení celibátu profesorů, zavedení pevného učebního řádu).
Po porážce stavovského povstání na Bílé hoře sdílela univerzita osud poražených. Rektor J.Jessenius byl popraven, J.Campanus Vodňanský přestoupil ke katolicismu a část studentů i učitelů odešlo ze země. Jezuitský řád, který roku 1556 založil v pražském Klementinu samostatnou vysokou školu (teologickou a filozofickou fakultu) s právem univerzitních promocí (od roku 1616) se pokusil o připojení obnovené lékařské a právnické fakulty k této škole po roce 1622. Pro odpor pražského arcibiskupa Arnošta Harracha došlo k definitivnímu rozhodnutí sporu až v roce 1654 dekretem císaře Ferdinanda III., který spojil všechny čtyři fakulty do obnovené Karlo-Ferdinandovy univerzity, jíž určil jako nejvyšší orgán akademický senát v čele s rektorem a při níž vytvořil nový úřad superintendanta jako zástupce státu. Tříleté studium na filozofické a čtyřleté na teologické fakultě, řízené účinně jezuitským studijním řádem, přitahovalo v té době více studentů než tzv. světské (tj. lékařské a právnické) fakulty.
Zrušením jezuitského řáduroku 1773 přešla univerzita pod patronaci státního aparátu. Již předtím však sílil trend státního dohledu prostřednictvím studijních řádů, zřízením instituce fakultních direktorů (1752 až 1753) a rozdělením fakult na profesorské sbory a doktorská kolegia (1760). Pražská univerzita, která v letech 1782 až 1785 prošla rozsáhlými studijními reformami (zrušení univerzitní jurisdikce, umožnění studia nekatolíkům, zavedení německého jazyka místo latiny) se spolu s ostatními vysokými školami rakouské monarchie přetvořila v centralisticky řízený státní ústav, jehož hlavní úlohou byla výchova kvalifikovaného byrokratického aparátu.
Vývoj univerzity v 19. století vyznačovaly dvě základní tendence. První bylo posilování vnitřní autonomie spolu se snahou o zvědečtění výuky, druhou pronikáni češtiny jako přednáškového jazyka. Požadavek rovnosti češtiny a němčiny včetně požadavku prosazenií akademických svobod byl obsažen v peticích pražské univerzity z roku 1848. Po porážce revoluce provedl rakouský stát v období let 1849 až 1850 závažné studijní reformy, jimiž byla posílena vnitřní samospráva univerzity, byla zrovnoprávněna filozofická fakulta, která přestala mít průpravný charakter, a byly zavedeny vědecké doktorské tituly. České přednášky se konaly na všech fakultách od roku 1848.
Emancipační vývoj byl dovršen roku 1882, kdy došlo k rozdělení pražské univerzity na dvě samostatné školy s českým a německým vyučovacím jazykem. Prvním rektorem české univerzity se stal V.V.Tomek. V roce 1882 začala činnost české filozofické a právnické fakulty, 1883 fakulty lékařské a roku 1891 české bohoslovecké fakulty. Do konce 19. století měla česká univerzita dvojnásobný, později téměř trojnásobný počet studentů než univerzita německá.
V průběhu své existence se česká univerzita stala významným centrem rozvíjející se vědecké práce na domácí půdě. Po vzniku Československa došlo zákonem z roku 1920 k úpravě poměru mezi oběma pražskými univerzitami. Česká získala obnovený titul Univerzita Karlova, přičemž na obou školách byly otevřeny přírodovědecké fakulty.
Dne 17.11. 1939 byla UK uzavřena nacisty. Německá univerzita, která získala statut říšské vysoké školy, dále existovala jako jediná pražská univerzita až do května 1945, kdy byla zrušena dekretem prezidenta republiky. Před skončením války však byly ještě z Prahy odvezeny nejstarší univerzitní insignie (žezlo rektora a fakult filozofické, lékařské, právnické a teologické) spolu s významnou částí univerzitního archívu.
Poválečný vývoj přinesl Univerzitě Karlově výrazné změny. Došlo k podstatnému zvýšení počtu pedagogů a studentů, byly vytvořeny pobočky lékařské fakulty v Hradci Králové a v Plzni (1945), vznikla pedagogická fakulta (1946) a oddělila se teologická fakulta (1950). Novým vysokoškolským zákonem z roku 1950 byla zásadním způsobem změněna struktura školy a výuky. Základním článkem výuky se staly katedry, délka studia byla určena na 4 až 6 let, byly stanoveny jednotné učební plány. Od 1953 se podstatně zvýšil počet fakult, od roku 1969, kdy vznikla farmaceutická fakulta v Hradci Králové, měla Univerzita Karlova 13 fakult.
V roce 1990 došlo k obnovení univerzitní autonomie a svobody bádání a výuky, o rok později byly do Univerzity Karlovy inkorporovány tři teologické fakulty: katolická, evangelická a husitská. V roce 2000 vznikla vznikla Fakulta humanitních studií.
V dnešní době tvoří Univerzitu Karlovu 17 fakult (3 mimo Prahu). Jsou to Katolická teologická fakulta, Evangelická teologická fakulta, Husitská teologická fakulta, Právnická fakulta, 1. lékařská fakulta, 2. lékařská fakulta, 3. lékařská fakulta, Lékařská fakulta v Plzni, Lékařská fakulta v Hradci Králové, Farmaceutická fakulta v Hradci Králové, Filozofická fakulta, Přírodovědecká fakulta, Matematicko-fyzikální fakulta, Pedagogická fakulta, Fakulta sociálních věd, Fakulta tělesné výchovy a sportu, Fakulta humanitních studií.


 

Odkazující hesla: Andronikova, Bacháček z Nauměřic, Baštecký, Bidlo, Boguszak, Boháček, Bouček, Boura, Brožek, Cronia, Černý, Češka, Diviš, Dolanský, Dolejšek, Dvorský, Fiala, Fingerland, Fischer, Foustka, Friedrich, Gregor, Grof, Gruss, Heinrich, Hilarius z Litoměřic, Hlaváček, Hobza, Houdek, Houštěk, Husa, Hykeš, Hynie, Hýsek, Chaloupecký, Chalupecký, Chlup, Chodounský, Jenek Václavův z Prahy, Jerie, Jesenský, Jírovec, Kácl, Kalenská, Karel IV., Karolinum, Klíma, Klinkoš, Knížák, Kobilková, Koláček, Kolín z Chotěřiny, Kondakov, Křišťan z Prachatic, Kučera, Leszczycki, Lordkipanidze, Lou Fanánek Hagen, Malich, Marek, Mathesius, Michle, Mirvald, Mohr, Mrázek, Mrázek, Nušl, Očadlík, orientalistika, Páta, Pavlov, Petr, Petrželka, Polívka, Praha, Prohaska, Proxenus, Raýman, Ruděnko, Rypka, Řehák, Sakař, Serbus, Slavík, slovenská literatura, Sommer, Starý, Stefan, Steinhart, Stieber, Straka, Studnička, Stuchlík, Svoboda, Sýkora, Šeracký, Šimák, Špinar, Šúd ze Semanína, Šváb, Teisinger, Tomsa, Tomsa, Trkal, Trnka, univerzita, Vejvoda, Vodička, Weyr, z Labouně, z Pardubic, Zýka
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 29.3.2004
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2018, OPTIMUS s.r.o.